Tento článek přináší nová fakta a ubírá počet pochybností o postavě jménem Dobroslav Lupuljev, někdejšího partyzána usadivšího se v Prátlsbrunu u Mikulova v létě 1945. Zachycuje ale také zmínky o obci, která toho ve 20. století nemálo prožila. Boj o majetek a o vliv. Okrajově jsou zachyceny i události z února 1948 v obci, ale zmíněny jsou i doby nedávné, včetně mezilidských vztahů v 80., ale i pozdějších letech. Část dokumentů je zveřejněna poprvé.

---

Celkové stručné vyznění ohledně Dobroslava Lupuljeva na základě dosud prozkoumaných dostupných materiálů – ne hrdina, ale podvodník a záhadná osoba

Stručné vyznění po prozkoumání vyšších stovek stránek různých výpovědí a materiálů ze 40. až 90. let 20. století týkající se Dobroslava Lupuljeva (objevují se také podoby jména Lupulev, Lutujev, stejně jako falešná jména jako Jaroslav Stanko a Dobroslav Novák používaná za války) narozeného roku 1919 v tehdejší Jugoslávii je následující:

Smrt několika lidí, kteří jej za 2. světové války na Kloboucku a i jinde v dobré víře skrývali jako údajně uprchlého vojenského zajatce z rakouského koncentračního tábora v Kremži, podvodně získané československé občanství, pozměňování a zneužívání dokumentů za účelem vlastního prospěchu, změny výpovědí a falešná udání, poválečná obvinění z majetkových a sexuálních činů, spory a boj o majetek, budování vlastního kultu osobnosti jako údajného partyzána a odbojového pracovníka, který se měl zasloužit o obnovu Československa (čs. úřady mu i po několika revizích s odstupem několika desítek let pro nesplnění podmínek odmítly vydat „Osvědčení“ dle zákona č. 255/1946 Sb.), politická agitace ve prospěch KSČ, apod.

Nevyjasněný dosud zůstává jeho příchod na Moravu během 2. světové války – zahraniční archiv ani v roce 2025 nedokáže dohledat jediný dokument, který by potvrzoval příchod Lupuljeva na Moravu jako údajně uprchlého vězně z koncentračního tábora v Rakousku. Důvody mohou být minimálně dva – buď se záznamy ohledně Lupuljeva jako vězně nedochovaly, anebo Lupuljev ve skutečnosti neutekl z koncentračního tábora v Kremži v Rakousku – protože tam nemusel být. Druhou verzi by podporovala jeho písemná poválečná výpověď z roku 1947, že Lupuljev ve skutečnosti utekl neozbrojené stráži, kterou oproti jiným výpovědím neměl zabít, ze zemědělských prací na poli, a ne z koncentračního tábora. Jenže obecně Lupuljev své výpovědi často měnil a odvolával, nelze tak vyvodit jednoznačný závěr.

Několikrát se kvůli jeho chování a stykům zmiňovala později nikdy nepotvrzená podezření, že pracoval na Moravě, a po útěku na Slovensko, pro gestapo. Že se podezření na spolupráci s gestapem nepotvrdila, zmiňovala i přísně tajná zpráva StB z roku 1974, kde byl ale Lupuljev označen jako hochštapler.

Po válce, kdy byl Lupuljev už v Prátlsbrunu a vydával se za výrazného odbojového pracovníka, měl projevit zájem o vstup do protišpionážních služeb a sháněl kontakt, na koho se obrátit. Tehdejší styčný důstojník v oblasti bezpečnosti, kpt. Ivičič z Mikulova, o něm ale roku 1947 psal jako o „prolhaném dobrodruhovi, jehož minulost je záhadná.“

Ještě nedávno byla část těchto materiálů utajována.

Obsah a členění článku

Článek je rozdělen na 3 hlavní části.

První část článku, obsahově nejrozsáhlejší, je zaměřena na vztahy v obci v souvislosti s osobou údajného válečného odbojáře a partyzána Dobroslava Lupuljeva, který do obce Prátlsbrun přišel po skončení války v roce 1945. Na základě jeho domnělých zásluh o obnovu Československa mu byl přidělen obchod po Němce Marii Vymetalové (Wymetalové), ale již po pár měsících v obci se osoba Dobroslava Lupuljeva ocitá v zájmu bezpečnostních úřadů nejen v Mikulově, později je proti němu zahájeno několik vyšetřování. Podezřelá byla už jeho žádost v mikulovské tiskárně na vytištění pamětních „hrdinských listů“ a vizitek s jeho jménem, kde byl uveden jako velitel partyzánské skupiny, aniž by k tomu měl povolení. Další rozsáhlé šetření proti němu je dokončeno závěrem roku 1947, podepsal jej kpt. Augustin Krejčí, vedoucí Pobočky oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Mikulově. Lupuljev byl vyšetřován v té době na svobodě.

V únoru 1948 byl Lupuljev nově obviněn předsedou MNV Prátlsbrun, Antonínem Šebestou, a na jeho popud díky „revoluční době“ okamžitě zatčen a vězněn. Vyšetřován byl až po zatčení. Následně byl z pohraniční obce Prátlsbrun vysídlen do vnitrozemí jako osoba politicky nespolehlivá. Je nutné dále zmínit, že již dříve (roku 1946) se ministerstvo vnitra pokusilo Lupuljeva zbavit uděleného československého občanství a repatriovat jej do Jugoslávie, ale neúspěšně. Občanství měl získat podvodem. Zjistilo se ale, že udělení československého občanství je právní akt neodvolatelný, lhostejno za jakých podmínek k udělení občanství došlo.

Druhá část článku, obsahově stručnější, je zaměřena na vztahy v obci v pozdější době, nijak nesouvisející s osobou Dobroslava Lupuljeva.
Tato část je zde pro porovnání vztahů v obci napříč časem. V této části je zmíněn také např. Ludvík Fojtík, na kterého bylo v 80. letech podáno písemné anonymní udání na ÚV KSČ do Prahy, aby bylo prověřeno, jestli skutečně za 2. světové války pracoval v odboji, apod. Dále si anonymní pisatel z obce stěžoval, že Ludvík Fojtík, v 80. letech člen KSČ a funkcionář v obci Březí i na okrese, měl údajně krátce po válce a přistěhování se do obce nazvat místní členy KSČ v obci „lůzou“ a svůj dům v obci měl tehdy údajně zabrat tím, že do něj vlezl oknem. Využít k tomu měl údajně i další ozbrojené příslušníky.

Třetí část článku obsahuje přílohy a přepsané části dobových spisů a dokumentů k osobě Dobroslava Lupuljeva pro přiblížení tehdejší doby.

---

Cílem mého článku není odsuzovat, ale zveřejněním příběhů a materiálů popisovat doby minulé a připomenout tak historii obce, zatímco zveřejnění konkrétních jmen zase dodává příběhům autentičnost. Informace ohledně Lupuljeva také mohou rozšířit pohled ohledně odboje na Moravě a jeho (Lupuljevovo) nezapojení se, alespoň tak je líčen jak v dostupných dobových materiálech, stejně na něj (jako někoho, kdo se za války pouze skrýval) vzpomínal i syn Pažebřucha, jehož rodina Lupuljeva na Moravě také ukrývala. Za skrývání Lupuljeva zaplatilo několik lidí svým životem.

Syn Pažebřucha se po skončení války z Německa vrátil, své věznění přežil, řada ostatních ne. Ještě na konci 80. let Pažebřuch na Lupuljeva vzpomínal jako na někoho, kdo o sobě říkal, že je uprchlý vězeň. Rodiče Pažebřucha měla pomáhat Lupuljevovi ze soucitu, a z ideálů věrnosti k republice, jak na to vzpomínal na konci 80. let právě Pažebřuch. 

Snad je tento článek přínosem k poznání nelehkých dob, které se snad již nebudou opakovat.

---

Hlavními zdroji informací pro článek byly:

Archiv bezpečnostních složek, Vojenský ústřední archiv / Vojenský historický archiv a Archiv Kanceláře prezidenta republiky. Využity ale byly i další zdroje a výsledky mého vlastního bádání.

---

Část první – o Lupuljevovi v souvislosti s obcí Prátlsbrun /Březí/

1.1 Předmluva

Z časového hlediska je nutné rozlišovat skutečnosti ohledně Lupuljeva před únorem roku 1948, a po únoru 1948. Před únorem 1948 totiž veškerá souhrnná obvinění (s návrhy na zavedení trestního řízení) proti Lupuljevovi nenesou prvky politického zabarvení, viz např. i souhrnné zprávy kpt. Augustina Krejčího (do první poloviny roku 1948 u StB Mikulov, poté vedoucí vyšetřovatel u SNB závažných trestních činů v Brně), jehož výstupy se jevily jako apolitické, za což byl kpt. Krejčí po únoru 1948 všeobecně jako vedoucí vyšetřovatel později ve své kariéře kritizován, a pro svoji politickou neaktivitu ve prospěch KSČ byl později v 50. letech z bezpečnostních sborů dokonce propuštěn, přestože to měl být nejlepší vyšetřovatel závažných kriminálních činů na Brněnsku.

Ale zpět k Lupuljevovi před únorem roku 1948 – kpt. Krejčí také například některé domněnky z řad obyvatel proti Lupuljevovi v roce 1947 označoval jako nepotvrzené (viz např. možné napojení Lupuljeva na jugoslávské pašeráky zlata související s jeho někdejším zastavením u nepojízdného automobilu) a některé nepřesné informace ohledně Lupuljeva, např. z dopisů Lídy Košinové, opravoval a uváděl do širšího kontextu i s dílčími vyzněními ve prospěch Lupuljeva, přestože jeho obsáhlá závěrečná zpráva (kpt. Krejčího) byla zakončena tím, že Lupuljev by měl být obžalován z několika trestních činů.

Výsledek návrhu na obžalobu Lupuljeva z konce roku 1947 ale neznáme, pravděpodobně byl tento zastaven během léta roku 1948 díky všeobecné prezidentské amnestii prezidenta Gottwalda, ale toto je pouze má badatelská spekulace. Někdejší odůvodnění soudu na návrh obvinění Lupuljeva, ze strany souhrnného vyšetřování kpt. Krejčího z roku 1947, je tak dosud neznámé.

Možný důvod zastavení stíhání v podobě udělení prezidentské amnestie pro Lupuljeva v roce 1948, zmiňoval o mnoho let později (60. léta 20. století) vyšetřovatel Obranného zpravodajství, Alexandr Kováč z Brna, který Lupuljeva vyšetřoval v souvislosti s jeho nepravdivou výpovědí o existenci a návštěvě údajného atentátníka na maršála Tita v roce 1946, kde si Lupuljev měl řešit své potíže se známými z Jugoslávie.

1.2 – revoluční únor 1948 a bezprostřední doba po něm

V únoru 1948 byl ale Lupuljev nově obviněn tajemníkem MNV Prátlsbrun, Antonínem Šebestou, z různých činů, načež byl Lupuljev ihned zatčen a uvězněn, a po dobu mnoha měsíců vyšetřován. Zmiňovány už byly i domnělé politické skutečnosti, včetně údajných slovních urážek i na adresu funkcionářů MNV Prátlsbrun a komunistů. Dále byla Lupuljevovi zabavena část majetku (šlo o majetek konfiskovaný po Němcích, který Lupuljev o měsíc dříve, v lednu 1948, úřadům zaplatil), a z obce byl s rodinou Lupuljev nakonec vysídlen (jestli byl úředně vysídlen ještě během věznění, anebo až po něm, se mi zjistit dosud nepodařilo). Nové bydlení našel v Bošovicích, odkud pocházela jeho manželka.

Zajímavé je, že věznění a vyšetřování ihned v únoru 1948 zatčeného Lupuljeva pro skutečnosti vznesené tajemníkem MNV Prátlsbrun, Šebestou, trvalo osm měsíců, nakonec však bylo zastaveno, a Lupuljev byl propuštěn na svobodu.

1.3 – říjen 1948 a únor 1949, aneb rozprodaný majetek Lupuljevovi vraťte

Krajský soud v Brně dospěl v říjnu 1948 k názoru, že Dobroslav Lupuljev se daných skutků, ze kterých byl obviněn tajemníkem Šebestou, neměl dopustit. Bližší odůvodnění ale chybí.

Následně dne 28. února 1949 (téměř o rok později po zatčení Lupuljeva v roce 1948) bylo krajským národním výborem v Brně dále přikázáno, aby byl Lupuljevovi jeho majetek okamžitě vrácen. Zároveň bylo zmíněno, že někdejší tvrzení stanice SNB Prátlsbrun, že Lupuljev měl být propuštěn z vězení jen na základě amnestie, se nezakládá na pravdě. Ale zpět k zabavenému majetku, který měl být Lupuljevovi po jeho propuštění navrácen – to se ale nikdy nestalo, zabavený majetek měl být již přidělen „potřebným osobám v obci“, psalo se v pozdějších dokumentech.

Lupuljev následně v dopisu adresovaném Kanceláři prezidenta republiky, na kterou se vícekrát obracel ve svých záležitostech (stejně jako tisíce dalších občanů v různých záležitostech), obvinil funkcionáře v obci Prátlsbrun, že si jeho majetek již navzájem mezi sebe rozdělili, a odmítli mu jej vrátit, přestože podle rozhodnutí KNV (krajského národního výboru) mu měl být vrácen.

Měl to být dle jeho dopisu např. Josef Hájek, zásobovací referent (část zařízení pro kuchyni a ložnici), dále Augustin Knot, strážmistr SNB Prátlsbrun (koberce, obrazy, vysavač prachu a 2 křesla) a Antonín Šebesta, tajemník MNV Prátlsbrun (rádio, elektrický sporák, jedna přikrývka a jeden polštář).

1.4 – Lupuljevovi zabavená zbraň a náboje

V jiných materiálech si ještě Lupuljev stěžoval, že mu byla zabavena po domovní prohlídce, u které nebyl přítomen (byl již zatčený), legálně držená zbraň a množství zakoupených nábojů, oboje zabavené bez jakéhokoliv potvrzení. Následovalo vyšetřování, kam byla zbraň a náboje odevzdány.

Po nějaké době bylo dopátráno, že Lupuljevova zabavená zbraň se měla nalézat na stanici SNB Prátlsbrun, zatímco náboje si měl ponechat Antonín Šebesta, který měl dále sdělit, že zabavené náboje rozprodal ve prospěch oprávněných uživatelů na umoření dluhu, který prý Lupuljev vůči obci měl mít. Lupuljev se po válce několikrát obracel ohledně pomoci na Kancelář prezidenta republiky, přičemž k závěrečnému výsledku šetření došlo až po několika letech.

Kancelář prezidenta republiky se o příběh Lupuljeva zajímala, a teprve roku 1951 byl učiněn definitivní závěr, o kterém byl Lupuljev informován. Roku 1951 bylo konstatováno krajským národním výborem v Brně, že rozhodnutí místního akčního výboru národní fronty Prátlsbrun z února až srpna 1948 je nutné respektovat, přestože Lupuljev činů, na jejichž základě byl z obce vysídlen a část majetku mu byla zabavena, se neměl podle rozhodnutí soudu dopustit.

Lupuljevovi bylo rovněž napsáno, ať sdělí číslo svého peněžního účtu, že mu zaplacené peníze za zabavený majetek úřad vrátí, ale to Lupuljev nechtěl – odvolával se na fakt, že za vrácené peníze si nové vybavení nekoupí, protože reálná hodnota peněz se měla napříč dobou snížit.

Dobroslav Lupuljev se už do Prátlsbrunu / Březí jako vysídlená nespolehlivá osoba nevrací, v Bošovicích zůstává jen pár let (tam byl dokonce pro nemyslivecké chování dokonce vyloučen z místního mysliveckého svazu), aby pak od 50. let 20. století s rodinou vystřídal ještě několik dalších míst v Československu.

1.5 Dobroslav Lupuljev po odstěhování z Prátlsbrunu

Dobroslav Lupuljev měl pracovat po roce 1948 jako řidič ČSAD, vedoucí v pohostinství, potravinách, masně, atd.

Poúnorová Státní bezpečnost roku 1959 začíná opětovně prověřovat minulost Dobroslava Lupuljeva a sledovat jej a prověřovat, jestli za 2. světové války přeci jen nepracoval pro gestapo, anebo pro zájmy cizích států. Vzpomínat v obci Březí na Lupuljeva na konci 50. let měl i jistý soudruh Červínka (Červinka?), i jeho výpověď ohledně Lupuljeva se dochovala. Státní bezpečnost pak začala prostřednictvím svých tajných spolupracovníků čas od času se stěhujícího Dobroslava Lupuljeva sledovat, stejně jako sledovala jeho změny práce a jeho potíže v zaměstnáních.

Dle dochovaného výpisu z rejstříku trestů z roku 1960 měl být Lupuljev v 50. letech třikrát soudem odsouzen, z toho jednou nepodmíněně. Tyto tresty se ale nijak neměly týkat domnělých skutečností ze 40. let, mělo jít až o skutky z dob, kdy byl v Bošovicích, a pozdější.

Že by ale Lupuljev pracoval za 2. světové války pro gestapo, ale nijak dokázáno nebylo.

Lupuljev se později v 60. letech snaží opětovně získat Osvědčení č. 255/46 Sb. vydávané účastníkům na národním boji za osvobození během let 1939 – 1945, ale neúspěšně. Dále Lupuljev kromě jiného ve svých obsáhlých žádostech zmiňoval, jak trpí na to, že není v KSČ (z KSČ měl být před rokem 1948 nedobrovolně vyloučen, sám Lupuljev ale měl několikrát tvrdit, že odešel dobrovolně) a doufal, že se jeho členství opět obnoví, zmiňoval, co pro to dělá, apod.

Zároveň si stěžoval, že se stal obětí spiknutí některých lidí na Mikulovsku v poválečných 40. letech a doufá, že po skončení období „kultu osobnosti“ budou křivdy proti jeho osobě odčiněny.

1.6 – v archivech koncentračního tábora v Rakousku jméno Lupuljev nenašli

Lupuljev také posílá v roce 1970 dopis neziskové organizaci schraňující dochované materiály o vězních za 2. světové války (tehdy Mezinárodní Červený kříž) do Německa do Bad Arolsenu a žádá, aby mu bylo vydáno potvrzení, že byl ve 40. letech před příchodem na Moravu vězněn v rakouském koncentračním táboře v Kremži. Lupuljev potvrzení o údajném věznění měl potřebovat vzhledem ke své žádosti o důchod v Československu.

Jenže daná organizace takové potvrzení odmítá Lupuljevovi vydat, protože v evidenčních materiálech se jméno Lupuljev nevyskytuje.

Ke stejnému závěru, o 55 let později, došlo i v roce 2025 – nejsou dochované žádné záznamy, že by byl Dobroslav Lupuljev za 2. světové války vězněn v daném nacistickém koncentračním táboře.

Možné důvody jsou samozřejmě dva – buď se část dokumentů nedochovala, anebo Dobroslav Lupuljev nikdy v daném táboře vězněný nebyl.

Možná to bylo i tím, že už v září roku 1947 se Lupuljev vyšetřovatelům v Prátlsbrunu / Mikulově přiznal, že i příběh s útěkem z koncentračního tábora v Rakousku si vymyslel, a toto přiznání pak i vlastnoručně podepsal. Ve skutečnosti měl být zajat Němci v oblasti svého bydliště v Jugoslávii, a do Rakouska do okresu Mistelbach byl převezen jako vojenský zajatec na zemědělské práce (na které se měl dobrovolně přihlásit), a ze kterých snad měl utéci, dokonce snad neozbrojené německé stráži, na Moravu.

Není tedy ani důkaz, že by byl v koncentračním táboře v Rakousku kdy vězněn, a nelze tedy ani nijak nezávisle ověřit, jakým způsobem se Dobroslav Lupuljev dostal na Moravu v roce 1941. Nelze než zopakovat poválečné konstatování ohledně Lupuljeva ze 40. let – „Jeho minulost je záhadná.“

1.7 – StB Lupuljeva sledovala, ale nic závažného z pohledu státu nenalezla

Zpět ale k někdejší StB, která poválečnou činnost Lupuljeva od 60. let aktivně sledovala, chtěla i zjistit, jestli nakonec Lupuljev nemohl pracovat za války pro gestapo jako agent – provokatér. StB také prověřovala konkrétní informaci, že Lupuljev je ve styku s vojáky SSSR a chlubí se svým údajným druhoválečným partyzánstvím, apod.

Zmiňována ve výpovědích agentů StB však byla jen domnělá poválečná činnost Lupuljeva v jeho zaměstnáních a také údajná manka tam, kde měl Lupuljev pracovat – a údajná Lupuljevova snaha (neúspěšná) podplatit umělce Bohumila JOO, aby vystoupil na silvestrovském večírku v pohostinském zařízení, kde Lupuljev pracoval, stejně jako zachycené chlubení se Lupuljeva, že se má mít po hmotné stránce v Československu oproti rodné zemi (Jugoslávii) velmi dobře, že má mít rozsáhlé kontakty, pracuje pro rozvědku, apod. Jeden z agentů StB se o Lupuljevovi ve spisech vyjádřil jako o bystrém člověku, který se orientuje v mezinárodní politické situaci, a umí se snadno zorientovat v novém prostředí. Kromě domnělých hospodářských deliktů ale StB k žádnému závěru ohledně jeho domnělé druhoválečné činnosti pro gestapo nedospěla.

Stejně dopadla práce archivářů a dalších ministerstev. Nic konkrétního a nového ohledně Lupuljeva za 2. světové války zjištěno nebylo. Ještě v roce 1989 bylo konstatováno, že se Lupuljev za 2. světové války měl pouze skrývat, a ne provádět činnost za osvobození Československa – měl se údajně tehdy zajímat o ženy, shánět peníze pro vlastní potřebu, a zapojení do podzemní činnosti měl buď odmítnout (na území Slovenska), anebo byl shledán pro tuto jako nevhodným.

Slovenští úředníci, kteří měli nad Lupuljevem držet pomyslnou ochrannou ruku měli být údajně překvapeni, že leckdy odvážně hovořící Lupuljev se odmítl zapojit do SNP (Slovenské národní povstání), a Lupuljev raději dál prováděl práce na polích. Zdrojovými dokumenty byly materiály vzniklé jak těsně po válce, tak i ze 60. let z období přezkoumávání spisů, jestli Lupuljevovi nebylo ukřivděno.

Na lidi měl za války působit i předstíranou skromností a pláčem (například na Slovensku před koncem války, když měl údajně prosit některé lidi zapojené v odboji, aby ho dovedli k partyzánům, jinak že jej Němci, kterým se musel pravidelně hlásit, údajně zastřelí, apod., jak bylo zmiňováno). Řada lidí Lupuljevovi na Slovensku údajně nevěřila, a k partyzánům ho nedovedli.

---

1.8 Podrobněji – příchod Lupuljeva roku 1941 na území Protektorátu Čechy a Morava, a následné události

Dobroslav Lupuljev se na území někdejšího Československa, respektive tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, poprvé objevuje v roce 1941 v Martinicích nedaleko města Klobouky u Brna jako údajně Němcům uprchlý jugoslávský /srbský/ vojenský zajatec hledající úkryt u místních obyvatel. Úkryt nakonec našel u rodiny Pažebřuchových ve Velkých Hostěhrádkách. Na Slovensko pak Lupuljev utíká v roce 1942, protože jeho utajovaný pobyt ve Velkých Hostěhrádkách byl prozrazen. Útěk před gestapem se mu měl podařit díky šťastné náhodě a zároveň i za nemalé pomoci rodinných příslušníků učitele Karla Fišera. Na území Slovenska se měl Lupuljev skrývat až do konce války.

Brzy po skončení 2. světové války v Evropě se Dobroslav Lupuljev objevuje v Prátlsbrunu v roli údajně zasloužilého odbojového pracovníka a partyzána podílejícího se i na obnově někdejšího Československa. Díky sňatku s Jarmilou Jadrnou z Bošovic získává československé občanství a Lupuljev se stěhuje do obce Prátlsbrun, kde získává do národní správy zkonfiskovaný obchod po Němcích. V Prátlsbrunu získává i domovské právo, díky přihlédnutí k jeho údajným velkým zásluhám o obnovu Československa v období 2. světové války.

V obci Prátlsbrun později dochází u některých nových osídlenců a Lupuljeva k rozporům, boji o majetek a vliv v mnoha podobách, dále dochází k rozporování jeho domnělého někdejšího odbojářství a partyzánství. U Lupuljeva dojde k vystřídání jak politických stran (z KSČ měl být již před rokem 1948 vyloučen), tak i vojenských hodností i uniforem – používal měl jak uniformu vojáka královské armády Jugoslávie, později pak měl začít používat uniformu partyzánských jednotek maršála Tita. Obě uniformy si měl nechat sám z vlastního popudu vyrobit. Mezi novými osídlenci nechybí vzájemné si vyhrožování zabitím, apod. Proti Lupuljevovi a jeho domnělému hrdinství vypovídá i Karel Fišer, který Lupuljevovi za války pomáhal se skrývat. Oba dva se setkali po válce v obci Prátlsbrun.

Neautorizovaný tisk listů uznání

Ostatně už v roce 1945, brzy po skončení 2. světové války v Evropě, je Lupuljevovi v Mikulově zastaveno neautorizované tisknutí si vlastních vizitek a listů uznání jako velitele nikým nepotvrzeného partyzánského oddílu za účelem vlastního prospěchu, nechybí existence přehnaně pochvalného (vypověděl později sám Lupuljev) novinového (noviny ČIN) článku, jehož cílem mělo být udržení přednostně přiděleného majetku (obchod v obci na adrese Prátlsbrun č.p. 109) v tzv. národní správě Lupuljeva, apod.

To vše a více o údajných činnostech a obviněních Lupuljeva z let 1941 – 1947 si lze přečíst v samostatném článku.

Nové informace ohledně Lupuljeva – možná to byl Četnik a příznivec krále Petara v exilu

K Lupuljevovi dále patří jím oficiálně na veřejnosti propagovaná poválečná příslušnost k politice maršála Tita, ale na druhé straně jsou nově i potvrzená utajovaná stýkání se s lidmi uznávající někdejší exilovou vládu Jugoslávie – krále Petara II. v zahraničí, tedy opak politiky komunistů a příslušníků vojenských jednotek maršála Tita, stejně jako občasné odvolávání a úprava Lupuljevových výpovědí napříč časem. Nejstarší dostupné materiály popisující Lupuljeva jsou ze 40. let, novější převážně z 60. a 70. let.

Nechybí ani dopisy / žádosti adresované různým institucím od samotného Lupuljeva napříč časem, ve kterých lze také sledovat dílčí změny v popisovaných skutečnostech – například i způsob, jakým se měl dostat v roce 1941 na Moravu – Lupuljev v některých materiálech tvrdil, že měl jako vojenský zajatec utéci z koncentračního tábora v Rakousku, jindy zase napsal, že utekl při zemědělských pracích v Rakousku a zabil dva strážné, v dopise prezidentu Gottwaldovi zase psal, že při útěku dva strážné pouze zranil. Z pozdějšího mnohastránkového dopisu Lupuljeva ze 60. let plyne, že se vlastně za války měl Lupuljev pouze skrývat.

Na veřejnosti po válce v Prátlsbrunu vystupoval Lupuljev jako velký partyzán, komunista a Titovec, ale ve skutečnosti to mohl být příznivec exilového krále Petara II. a ten, který komunisty ve skutečnosti neuznává

Podle nově zjištěných informací se u Dobroslava Lupuljeva (původem Srba) v Prátlsbrunu měli občasně vyskytovat i jeho známí s napojením na Jugoslávii (žijící a zdržující se běžně i v Československu), stejně jako lidé pohybující se v prostředí jugoslávské ambasády a i z řad Četniků – např. Trifko Vrtikapa, kterého ale v roce 1946 udal Lupuljev československým úřadům původně pod smyšleným příběhem.

Příběh o anonymním návštěvníkovi, ohrožující samotného Lupuljeva a plánující údajný atentát na Tita během jeho plánované návštěvy v Československu si Lupuljev vymyslel, a po výslechu ze strany Obranného zpravodajství se přiznal, že příběh se odehrál zcela jinak, že nešlo o plánovaný atentát na maršála Tita při jeho pobytu v Československu, a že to nebyl ani žádný anonym, ale právě osoba jménem Trifko Vrtikapa.

Že Trifko Vrtikapa mohl být členem frakce Četniků, naznačují informace z internetu, kde byl tehdy v tiskových zprávách z 80. let 20. století Trifko Vrtikapa v někdejší Jugoslávii takto označen.

Vyšetřovatelem někdejšího Obranného zpravodajství roku 1946 byl plukovník Alexandr Kováč z Brna, který na Lupuljeva vzpomínal i o 20 let později, v roce 1966, jako na chorobně ješitného člověka, podvodníka a pozměňovatele různých dokumentů za účelem vlastního prospěchu.

Jeho vzpomínky na Lupuljeva jsou rovněž hodnotné z toho pohledu, že z titulu své funkce a bydliště nebyl nijak svázán s obcí Prátlsbrun, ani Mikulovskem obecně, stejně jako fakt, že náplní jeho práce nebylo vyšetřovat běžné majetkové záležitosti národních správců, ale protišpionážní činnost a zajištění činností z pohledu národních zájmů Československa, stejně jako ochrana významných mezinárodních hostů při jejich návštěvách v tehdejším Československu.

Z neznámého údajného atentátníka na maršála Tita se vyklubal jeho známý Trifko Vrtikapa, který jej přijel navštívit za účelem plánování exilových aktivit

Trifko Vrtikapa mohl, i podle závěrečné zprávy plk. Kováče, na Lupuljeva na jaře roku 1946 vyvíjet nátlak, aby se s ním odebral do exilu (na Západ), a tam měli provádět aktivity ve prospěch jugoslávského exilového krále Petara II. Lupuljev se mohl nátlaku Trifka bát, a tak si mohl vymyslet příběh s údajným neznámým atentátníkem na Tita, který jej měl v Prátlsbrunu navštívit a ohrožovat jej (Lupuljeva) zbraní, atd.

Lupuljev si tímto vymyšleným příběhem o neznámém atentátníkovi na Tita chtěl zajistit u československých úřadů osobní bezpečnost a dobré jméno, ale nakonec se spolu s manželkou vyšetřovateli Obranného zpravodajství z Brna při křížovém výslechu přiznal, že si příběh s atentátníkem vymyslel. Zároveň ale sdělil pravou identitu návštěvníka (Trifko Vrtikapa) a skutečný účel, jako i samotný skutečný průběh jeho návštěvy. Trifko Vrtikapa byl následně na základě informací Lupuljeva v Moravské Ostravě skutečně brzy zatčen, a Československo plánovalo jeho okamžité vyhoštění (Trifka) jako nebezpečného zločince do Jugoslávie (tehdejší FDJ), pravděpodobně z vnitropolitických důvodů uvnitř samotné poválečné Jugoslávie. Jugoslávská exilová vláda v čele s králem Petarem II. byla vnímána jako protikomunistická, ale v poválečné Jugoslávii po roce 1945 byla označena jako nelegitimní, a jako nástroj nepřátelské moci proti Jugoslávii pod vedením maršála Tita.

Ať už byl hlavní důvod zatčení jakýkoliv, po zatčení Trifka začali jeho rodinní příslušníci (např. vinárník Jovan Vrtikapa) žijící v Československu ve spolupráci s lidmi okolo ambasády tehdejší Jugoslávie intervenovat za jeho propuštění (Trifka), ale to zmiňuji pouze jako zajímavost bez dalších podrobností. Jestli mohlo jít i o zájmy špionážních služeb, nelze potvrdit, ani vyloučit.

Hnutí Četniků

Ale zpět k Četnikům – kdo byli Četnici? Odpověď bez znalosti kontextu a podrobností okolo někdejší Jugoslávie nemusí být jednoduchá a problematika je rozsáhlá, mimo možnosti tohoto článku.

Stručně by se dalo říci, že Četnici byla nacionalistická frakce, která za 2. světové války s Němci zpočátku v tehdejší Jugoslávii chtěla bojovat, ale následně s Němci takticky kolaborovala – jejich společným nepřítelem nakonec byly především partyzánské (komunistické) jednotky pod vedením Tita, šlo také o nové národnostní uspořádání Jugoslávie. U Četniků šlo obvykle o Srby a podporovatele exilového krále Petara II., za 2. svět. války se král nacházel v Anglii, později v USA. A vzájemná nacionalistická nevraživost měla trvat desítky a desítky let i po skončení 2. světové války.

Častým symbolem Četniků byla lebka s hnáty – stejný symbol měl shodou okolností podle dokumentů za 2. světové války Lupuljev několikrát na území bývalého Československa používat při vybírání peněz na domnělý odboj (a nejednou měl prý část peněz používat pro vlastní potřebu – nákupy hezkého oblečení, za účelem sháněním žen a s odbojem nijak nesouvisejících činností), jenže lidé na území Protektorátu Čechy a Morava, stejně jako tzv. Slovenského štátu, nemuseli vědět, že tento symbol neměl žádnou přímou spojitost s Německem a odbojem na území Československa, ale že se jednalo o záležitost spojenou především s Jugoslávií.

Lupuljev jako údajný Titovec se skutečnými partyzány od maršála Tita už před rokem 1948 prý neměl dobře vycházet, a komunisty měl i veřejně urážet

Později za údajné slovní znevažování prezidenta republiky Edvarda Beneše na veřejnosti jej čekalo samostatné trestní řízení (např. již v roce 1947 mělo jít o výraz zlodějská Benešova komunistická vláda a také prohlášení Odi vrit i svojim presidentom Benešem). Prohlášení proti komunistům a i partyzánům bojujícím v Jugoslávii v jednotkách maršála Tita, kteří se usadili po 2. světové válce v Prátlsbrunu, mělo být ale více, už před rokem 1948.

Augustin Krejčí, vedoucí StB v Mikulově, v létě roku 1947 sepsal závěr rozsáhlého vyšetřování hospodářských a dalších činů Lupuljeva s návrhem na zavedení trestních řízení na Lupuljeva, ale konkrétní rozhodnutí soudů nejsou známé, hrát roli mohla všeobecná prezidentská amnestie prezidenta Gottwalda roku 1948

Asi dosud známé největší souhrnné vyšetřování Lupuljeva a jeho činů, nejen ohledně obyvatel obce Prátlsbrun, podával v roce 1947 někdejší dlouholetý předválečný zaměstnanec Policejního ředitelství v Brně, Augustin Krejčí, který po únorových událostech roku 1948 a změnách státního řízení u StB v Mikulově okamžitě skončil, ale stal se velitelem skupiny u Sboru národní bezpečnosti, která vyšetřovala nejzávažnější hospodářské a násilné trestné činy v Brně, než byl Augustin Krejčí v polovině 50. let od SNB zejména z politických důvodů vyhozen, přestože to měl být nejzkušenější vedoucí vyšetřovatel těchto činů v celém regionu.

---

Vsuvka – Dobroslav Lupuljev nebyl nikdy uznán za právoplatného držitele Osvědčení č. 255/46 Sb.

Jen pro úplnost zmíním, že Dobroslav Lupuljev nebyl držitelem platného osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb. o účastnících národního boje za osvobození. I poslední, několikáté, šetření za využití i tehdy utajovaných dokumentů ze strany ministerstva vnitra v roce 1989 bez jakýchkoliv pochybností dospělo k závěru, že Dobroslav Lupuljev se za války měl pouze skrývat, nebyl tehdy československým občanem a nikdy neprováděl žádnou konkrétní soustavnou činnost v boji proti okupantům a za obnovu Československa za okolností, aby se stal držitelem výše zmíněného Osvědčení.

---

Desítky nově zpřístupněných dokumentů

Nově zpřístupněných dokumentů ohledně Dobroslava Lupuljeva jsou desítky, nejstarší jsou z let čtyřicátých, ale k mému překvapení řada z nich je z let padesátých a šedesátých, kdy tehdejší bezpečnostní úřady začaly po Československu často se stěhujícího Dobroslava Lupuljeva tajně sledovat.

Prověřovala se možnost jeho někdejší práce pro gestapo, stejně jako jeho možný podíl viny na zatčených a později nacisty zavražděných lidí v okolí Lupuljeva za války na Moravě i na Slovensku. Jak již bylo dříve zmíněno, žádné konkrétní důkazy proti Lupuljevovi ohledně jeho možné vědomé kolaboraci se nenašly.

Zároveň 20. června 1961 Štefan Palacko, někdejší vyšetřovatel ÚŠB (Ústřední státní bezpečnosti) za existence tehdejšího tzv. „Slovenského štátu“ měl vypovědět, že za války na Slovensku zadržený Dobroslav Lupuljev s falešnými doklady a důstojnickou hodností (Lupuljev ve skutečnosti důstojníkem nebyl, měl poddůstojnickou hodnost), byl ve skutečnosti v roce 1943 internován v táboře s velmi volným režimem v Humenném jen po dobu asi 7 dní, navíc spolu s francouzskými důstojníky. Jak se Lupuljev dostal z tábora tak rychle na svobodu, nedokázal Palacko vysvětlit. Oprávnění propouštět vězně měl mít podle něj jen náčelník protišpionážního oddělení Dr. Jurčo. Lupuljev měl Palackovi poděkovat po propuštění na svobodu i skrze zaslanou pohlednici. Samotného Dr. Jurča mělo přitom na přelomu let 1944 / 1945 zatknout gestapo a popravit za spojení se zahraničím a protiněmeckou činnost.

Dále Palacko uvedl, že Lupuljev, byť s falešnými doklady, nebyl tehdy jako příslušník Jugoslávie považován za občana nepřátelského státu. Stejně jako zmínil, že Lupuljev už dříve při příchodu na Slovensko, tehdy bez dokladů, byl propuštěn na hranicích s Maďarskem, a věc nebyla hlášena gestapu. Palacko měl mít tušení, že Lupuljev je ve skutečnosti Slovan, a chtěl mu pomoci. Potíž byla ta, že Lupuljev se později z hranic s Maďarskem vrátil na Slovensko. Zároveň Palacko dodal, že Lupuljevovi pomáhal pro jeho skromnost /předstíranou/, ze slovanské sympatie a z lítosti, a že věděl, že kdyby ho nahlásili gestapu, byl by s Lupuljevem konec.

Touto výpovědí by tak mohla padnout další Lupuljevem šířená historka, jak na Slovensku v koncentračním táboře (byl to menší internační a s relativně velmi volným režimem, navíc jen s několika slovenskými četníky jej hlídajícím) v Humenném dlouho a těžce trpěl. Že internační tábor v Humenném, oproti ostatním táborům napříč válečnou Evropou, vyjma nedostatku jídla pro vězně, nemusel být nijak příliš traumatizující zkušeností, ale že zahraniční důstojničtí vězni se tehdy např. dožadovali ve městě zcela volného pohybu, možnosti hraní fotbalu a pravidelných návštěv kaváren a kostela, osvětluje i článek Oldřicha Pejse z roku 2008 o táboře v Humenném, kde je shodou náhod zmíněn i samotný Lupuljev – ten pro změnu požadoval možnosti návštěv kina, apod.

Po jeho příchodu do tábora se rovněž měla morálka vězňů ještě více zhoršit. Později někteří vězni i bez větších problémů měli utéci, anebo se nevrátit z vycházek. Lupuljev neměl vycházet příliš dobře s ostatními Srby, měli to být partyzáni spadající pod jednotky maršála Tita. Autor článku Oldřich Pejs také nezapomněl zmínit známou věc, že Lupuljev se tam vydával za důstojníka, kterým ve skutečnosti nebyl.

Jiná doba, jiné místo, stejné chování?

Ale nechme teď období války spát a přesuňme se na závěr let padesátých a začátek let šedesátých. Úřady v Československu začaly vyšetřovat v 60. letech i tehdy aktuální skutečnosti okolo Lupuljeva – hospodářskou činnost a podezření na černý obchod (a finanční manka) v jeho zaměstnáních. S rodinou měl totiž pracovat v pohostinství a i potravinách na různých místech Československa, v roce 1960 šlo například o masnu v Orlickém Záhoří.

A opět se také v dokumentech, tentokrát již od tajných agentů a spolupracovníků objevují informace, že Lupuljev se měl chlubit a oslňovat okolí svou údajnou dřívější odbojovou činností a řadou kontaktů, snažil se i podplácet – neúspěšně např. Bohumila JOO, aby vystoupil na silvestrovské oslavě v restauraci, kde byl Lupuljev provozním.

Nastrčeným agentům StB mluvícím jeho rodnou řečí se měl chlubit svým velkým vlivem, prací pro zpravodajskou službu a tím, jak se má v Československu po hmotné stránce dobře, že takhle dobře by se nikdy v Jugoslávii neměl, že má v Československu i vlastní auto, Felicii. Stihl zhodnotit i situaci v Československu a v Jugoslávii, že v Jugoslávii je sice více svobody, ale jinak je tam bída.

Zároveň se prověřovalo hlášení, že se v severních Čechách stýká s vojáky SSSR a jezdí s nimi na lov zvěře. Že Lupuljev se rád zúčastňoval mysliveckých honů potvrzuje i kronika z Bošovic z 50. let. Tamější kronika nám ale také sděluje, že Lupuljev byl později z místního mysliveckého svazu vyloučen pro nemyslivecké chování…

Lupuljev podrobněji za druhé světové války

Ale nyní zpět k údajné činnosti Lupuljeva ve prospěch Československa za období 2. světové války.

Lupuljev v polovině 60. let zároveň posílá opětovnou žádost (o vydání Osvědčení dle zákona 255/46 Sb.) na patřičné státní orgány, aby jej uznaly odbojovým pracovníkem za války a napravily tak údajné křivdy, kterých se proti němu měla dopustit dle jeho slav řada závistivých a nepřejících lidí. Zmiňoval, že dřívější šetření a výpovědi ze 40. let proti němu byla v době existence „kultu osobnosti“ zaujatá.

Dále si postěžoval, že trpí tím, že byl ze strany KSČ ve 40. letech vyloučen, a pevně doufá v opětovné přijetí do KSČ, co pro to aktuálně dělá, apod. Následoval životopis v rozsahu desítek stran, přičemž i ze samotného velmi obsáhlého textu paradoxně vyplývalo, že Lupuljev se za války vlastně jen skrýval.

Vojenský historický ústav v Praze opětovně zkoumá materiály a žádá opětovně s odstupem mnoha let někdejší svědky Lupuljeva na Slovensku, včetně funkcionářů, aby doložili konkrétními výpověďmi domnělé zásluhy Lupuljeva.

To se neděje, objevují se jen fráze o horlivosti, oddanosti, a nekonkrétních, někdy i vzájemně si odporujících, vyjádření. Lupuljevova žádost je tak opět zamítnuta, což jej rozlítilo a poslal další, obsahově afektovanější dopis.

Z interních vzájemných poznámek úřadů v Praze vyplývá, že už jeho další žádosti o uznání budou ignorovat.

Konec války přinášel těžkosti, ale i příležitosti

Zároveň z části dokumentů plyne zdlouhavá a občas i problematická vymahatelnost práva, stejně jako možného využívání neefektivností a slabin samotného právního státu před rokem 1948. Ostatně i v dobových dokumentech sami vyšetřovatelé ze 40. let dobu těsně po skončení války popisovali jako „dobu popřevratového chaosu“. Stát se snažil postupně obnovovat byrokratický systém.

Po událostech v únoru 1948 pak dochází v institucích k dalšímu šoku, kdy do vedoucích pozic často přicházejí nově lidé bez profesních zkušeností, ale zato s jedinou správnou politickou orientací a „správnými návyky“. V jisté formě to potvrzuje i osobní spis a hodnocení vedoucího pracovníka bezpečnostního úřadu na Mikulovsku, Augustina Krejčího, který bezprostředně po únorových událostech v roce 1948 na Mikulovsku nečekaně končí.

Stává se pak sice elitním vedoucím vyšetřovatelem u Sboru národní bezpečnosti v Brně u nejzávažnějších trestních činů a autorem několika vyšetřovacích metod, ale v polovině 50. let je z politických důvodů propuštěn.

A často i u nevedoucích, ale přesto profesně zkušených kriminalistů, se zkušenostmi také už z dob tzv. první republiky, byť třeba i vstoupili do strany KSČ v roce 1945, se objevují výtky: „Svým vstupem k policii se dělnické třídě zpronevěřil.“ To byl případ i vyšetřovatele Bohumila Lukšíčka (narozen 26. dubna 1912), který sloužil pod Augustinem Krejčím, který také vyšetřoval skutečnosti ohledně Lupuljeva. Bohumil Lukšíček od bezpečnostních složek odchází na vlastní žádost v roce 1950. Na jejich místa se pak dostávají pracovníci „z dělnických kádrů“, jejichž výraznou kvalifikací se stává politická příslušnost a aktivita, množství odebíraného stranického tisku a počet brigádnicky odpracovaných hodin.

---

Potrestat, anebo utajit a využít? Má vliv? Jak je na tom politicky, přimět ke spolupráci?

V jiných, s Lupuljevem nijak nesouvisejících spisech, je z pozice státu zase zachycena různá snaha vypořádat se i s válečnými zločinci, kolaboranty a podvodníky, ať už jejich odsouzením a potrestáním, anebo také utajením jejich činů před veřejností a snahou je zaměstnat např. jako spolupracovníky Státní bezpečnosti /StB/. To byl i příklad bratra někdejšího faráře v Březí Vladimíra Holíka. Vladimír byl farářem v Březí do roku 1953, zatímco jeho bratr Josef Holík (nar. 25. května 1909) se za 2. světové války stal v Národním souručenství konfidentem gestapa, a po odhalení svých aktivit za války až několik let po jejím skončení, se díky tomu Josef Holík měl v 50. letech zavázat ke spolupráci s StB.

Zaměřit se na schopné a respektované

Výjimkou nebyla snaha StB (po únoru 1948) k získávání v rámci komunit respektovaných lidí ke spolupráci za účelem zjišťování nálad u reemigrantů a ohledně zakládání JZD. Pro změnu ovšem také někdy nepovedená, více například v článku o učiteli Karlu Fišerovi, který za své odmítnutí spolupráce na Mikulovsku a nevstoupením do KSČ nejednou trpěl, a shodou okolností proti Lupuljevovi také dříve vypovídal – poznal se s ním již během války. Lupuljevovi tehdy pomáhal se svými příbuznými utéci jako údajnému uprchlému válečnému zajatci před gestapem na Slovensko.

Lupuljev se v Prátlsbrunu chtěl dát do protišpionážních služeb

Ale zpět k Lupuljevovi, v materiálech z dubna 1947 se objevuje na první pohled snadno přehlédnutelná informace od kapitána Ivičiče z Mikulova, že Lupuljev (tehdy už byl sám Lupuljev opětovně vyšetřován pro různé skutky) projevil zájem o vstup do protišpionážních služeb. Kpt. Ivičič o něm také napsal:

Když jsem přišel ponejprv do Prátlsbrůnu, představil se mi v uniformě srbského part. v hodn. škpt. a vyprávěl mi, že byl zapojený do skupiny gen. Luži a že by se rád dostal do protišpionážních služeb. Pravil jsem mu, aby se obrátil na p. prof. Grňu, ten že by mu mohl pomoci. Na to se mně Ljupuljev ptal, kdo je ten p. prof. Grňa, že on ho nezná. Ihned jsem věděl, s kým mám co dělat a zjistil jsem, že je to dobrodruh na nejvyšší míru prolhaný, jehož minulost je záhadná.

---

Konec války a nové začátky s novými obyvateli nemusel nejen v obci Prátlsbrun znamenat hned klid a mír.

Zvlášť když drtivá většina původních obyvatel obce byla po válce následně odsunuta, a jejich majetek konfiskován. O odsunu někdejších obyvatel po skončení 2. světové války ale tento článek není.

Ostatně život v pohraniční obci obecně napříč celým 20. stoletím nemusel být jednoduchým a nové začátky od roku 1945 s novými obyvateli z různých koutů Moravy a Slovácka, spolu s reemigranty a dalšími lidmi ze zahraničí k tomu také přispěly.

Stejně jako množství nových osídlenců (včetně vojáků a bývalých četníků) a partyzánů (pravých i těch za ně se pouze vydávajících) různých národností a politického smýšlení situaci také nemuselo ulehčovat, přestože tehdejší dobový zápis Josefa Chloupka do železniční staniční kroniky Prátlsbrun byl: „Komunistická strana československá měla jak v obci tak i v okrese mikulovském většinu. Akční výbory národní fronty měly málo práce.“

A události po únoru roku 1948 to ještě komplikovaly, zvlášť když obec přímo sousedila s Rakouskem.

Dokládá to i dodatečné hlášení k Lupuljevovi. Stanice SNB Prátlsbrun, prap. Vokurka, podává 29. února 1948 hlášení pobočce oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Mikulově, že Lupuljev měl na přednostovi žel. stanice Prátlsbrun, Josefu Chloupkovi, 23. února 1948 vyzvídat informace o tom, jak se dostane co nejsnáze do Rakouska do americké okupační zóny, že on, Lupuljev, patří na Západ. Chloupek jej měl odbýt tím, ať jde domů, a podobnými dotazy ho neobtěžuje.

---

---

Z jiného dokumentu víme, že Dobroslav Lupuljev měl být již 26. února 1948 zatčen a dán do vazby okresního soudu v Mikulově.

Že šlo v obci po skončení války často o majetek a úrodnou půdu i v celém okolí, o tom svědčí dochované písemné archivní záznamy různého stáří. Nepřímo to také potvrzují vzpomínky několika jednotlivců, kteří sice o nich nechtějí z různých důvodů příliš mluvit, ale několikrát jsem byl neplánovaně v různých příležitostech svědkem, že i po téměř 80 letech od konce 2. světové války jsou někteří místní obyvatelé v obci Březí mezi sebou schopni řešit, jaké rodiny měly jakým způsobem přijít k majetku, kdo měl v obci aktivně vyznávat a prosazovat ideologické / politické a i další přesvědčení a zájem na úkor druhých, apod., přestože to je ve skutečnosti historie stará desítky let.

Že se tato témata řešila i např. v 80. letech minulého století, tedy 40 let po válce, dokládá i druhý díl příběhu strážmistra Ludvíka Fojtíka. Anonymní pisatel, dle dochovaných materiálů, si v 80. letech kromě jiného na ÚV KSČ v Praze stěžoval, že například soudruh Ludvík Fojtík (po roce 1948 stále ve funkcích KSČ a místních samospráv) se schovává za stranickou knížku (myšleno členství ve straně KSČ) a měl po skončení války zabrat v obci svůj současný dům tak, že se do něj měl údajně nastěhovat oknem za pomoci jiných ozbrojených příslušníků, stejně jako měl kdysi urážlivě Ludvík Fojtík odpovědět na nabídku vstupu do KSČ v Prátlsbrunu: „Mezi takovou lůzu já nepůjdu.“ Zároveň anonymní pisatel žádal o prověření jeho údajných partyzánských činů z období války, protože za tyto zásluhy měl Fojtík dostávat k důchodu finanční přilepšení, apod.

A připomínám, toto se řešilo na počátku 80. let 20. století. Jen pár let po tomto anonymním udání dochází k úmrtí Ludvíka Fojtíka. Paradoxně seznam jeho zásluh ve prospěch strany, a co vše pro obec a JZD zajistil, to vše bylo zapsáno v kronice obce Březí na dvou stranách. Jaká byla pravda, a co se v roce 1945 tehdy stalo ve spojitosti s Fojtíkem asi nezjistíme, ale jsou dochované záznamy, že jakýsi pan Polák z obce ještě během poválečných 40. let podal na Fojtíka trestní oznámení. Tento případ ale berme pouze jako ilustraci vztahů v obci s tím, že nebyl ojedinělý.

Nové začátky obce

Jestli někdejší přejmenování na konci 40. let z obce Prátlsbrun na obec Březí a následně třeba i pozdější likvidování části náhrobků a křížů původních obyvatel obce (část z nich měla údajně skončit v základech později budovaného koupaliště v Březí) alespoň částečně pomohlo zapomenout na předcházející dobu a zároveň pomáhalo začít novou etapu v osídlení místa, ale mohou posoudit jen místní a trvale bydlící. Odpověď na tuto otázku už dříve hledal pan Eduard Červený ve svém článku O starém Prátlsbrunu a tamější české menšinové škole. Zajímavé fragmenty z tematiky trestních činů v regionu přináší také diplomová práce Zbyňka Turečka Kriminalita a její potírání na Mikulovsku v letech 1945 – 1960, kde nalezneme i několik zmínek o obci Prátlsbrun / Březí.

Dalším hledačem odpovědí je také například Jaroslav Hajný z obce Březí, který proměnám Mikulovska a obce věnoval svoji diplomovou práci s názvem Peripetie soužití Čechů a Němců v Českých zemích – okupace a odsun.

Jistou formou doplnění a připomenutí tehdejších nálad ve společnosti by mohly být třeba i vzpomínky pamětníků ze smíšených manželství, anebo video obce z 60. let pořízené rodinou odsunutých obyvatel, případně oficiální agitační video ze 40. let (ve kterém účinkuje i herec Vlastimil Brodský) podporující osidlování pohraničních obcí po skončení války, zobrazující pohraničí jako perspektivní část země k žití a bez nutnosti zdlouhavé byrokracie a čekání k získání vlastního bydlení.

O náladách a mezilidských vztazích v obci Březí k roku 2014 možná svědčí i článek na Breclavsky.Denik.cz a jeho více jak 500 komentářů od obyvatel obce Březí, kde se po vyhlášení výsledků místních voleb diskutující obyvatelé Březí veřejně vzájemně urážejí, napadají a obviňují i z domnělé trestné činnosti a podvodů. Na obec s tehdy okolo 1.500 obyvateli je číslo 500 komentářů až dechberoucí, bohužel ne v tom pozitivním významu. Nejnovější komentář přidal až v roce 2015 diskutující jménem Ferdinand Janda a posteskl si, že když se do obce přistěhoval v roce 1983 a zakoupil si zde rodinný dům, očekával setkání s dobrosrdečnými lidmi, ale to prý byl omyl, a zmiňoval další své osobní zkušenosti. Jeho příspěvkem se tak celkový počet komentářů zastavil na čísle 534.

Ale zpět opět do více vzdálené minulosti.

K historii místa nepochybně značně přispěla existence tzv. Železné opony, a tedy i existence roty Pohraniční stráže přímo v obci mohla být zdrojem ještě dalších složitých jevů a vztahů. A to nemluvě o postřelených lidech, kteří se snažili někdy i bez bot a jakéhokoliv majetku u sebe utéci za hranice republiky. A když nebyli postřeleni, mohly být například části rodin rozděleny na stranách hranice. Bohužel někteří za snahu uprchnout do Rakouska zaplatili svými životy.

Připomínat si boje o moc, vzájemné vyhrožování si smrtí, politické boje, nahlášená znásilnění a udání?

Tento článek neměl vzniknout, jak jsem již dříve Regionálnímu muzeu v Mikulově v roce 2023 avizoval, článek o Karlu Fišerovi měl být mým posledním.

Přestože od konce 2. světové války a popisovaných skutečností uplynulo téměř 80 let, první článek zmiňující jméno Dobroslav Lupuljev, na které jsem narazil čirou náhodou, způsobil zájem jak jednotlivců v obci Březí i mimo ni, tak také badatelů v oblasti historie odboje na Moravě.

Souvisí to pravděpodobně i s tím, že jméno Lupuljev je uvedeno na památeční tabulce v obci Velké Hostěrádky (tehdy Velké Hostěhrádky) v souvislosti s lidmi popravenými za 2. světové války. Dlužno dodat, že jméno Dobroslav Lupuljev se objevuje i na internetu v několika článcích právě věnujících se odboji na Moravě, ale dovolím si tvrdit, že je tam také několik informací nepřesných. Tyto práce jiných autorů ale nehodlám nijak dále hodnotit.

Má bádání ohledně Dobroslava Lupuljeva a obce Prátlsbrun

Částečně matoucí mohlo být i uvedení jména Dušan Dobroslav Lupuljev v některých zdrojích od jiných autorů a možná neplánovaná záměna s armádním generálem Dušanem Lupuljevem, což je ale jeho syn, který vedl protichemický kontingent AČR v Kuvajtu. Jak už jsem uváděl v prvním článku, o jeho existenci jsem se dozvěděl až v průběhu rozpracovaného článku. Pro jistotu zopakuji, že v tomto článku je zmiňován Dobroslav Lupuljev narozený v Jugoslávii v roce 1919.

V obci Bošovice se oženil, tím získal československé občanství. Následně získal díky svým kontaktům „domovské právo“ v obci Prátlsbrun.
V Prátlsbrunu získal díky svým údajným odbojovým zásluhám přednostně do národní správy o ne bezvýznamný obchod, a dál šíří po okolí dojem své významnosti ohledně protiněmecké činnosti v období války, chodí v uniformě jugoslávské armády a je ozbrojen strojní puškou. Snaží se budovat a udržovat styky s vlivnými lidmi.

Později vybrané státní instituce nejen na Mikulovsku dochází k přesvědčení, že Lupuljev žádné odbojové aktivity neprováděl, že je to podvodník, že se za války jen skrýval. Že je doposud státně spolehlivým, ale že je nízkých morálních kvalit – za války se měl zajímat především o peníze, ženy, a celkově že mu mělo jít vždy jen o jeho osobní prospěch.

Od roku 1946 byl Lupuljev několikrát volán k výpovědím ohledně své činnosti a aktivitám v obci, byla zde snaha samotného státu (Československo) zbavit Lupuljeva jeho nově nabytého občanství, protože jej měl získat klamáním úřadů. Potvrzuje to i korespondence mezi ministerstvem vnitra a řadou dalších institucí. Lupuljev byl následně repatriován z Československa do Jugoslávie jako osoba nežádoucí, ale nejen k překvapení občanů obce, ale i československých úřadů se brzy vrátil zpět do Prátlsbrunu s potvrzením z Jugoslávie, že je státně spolehlivým.

Zjistilo se totiž, že udělení československého občanství je akt právně neodvolatelný, lhostejno za jakých podmínek k němu došlo. Už mu tedy zůstalo. Navíc v Prátlsbrunu měl ženu a dítě.