Jestli obec Prátlsbrun před 2. světovou válkou měla být nijak výraznou a mimo region nepříliš známou pohraniční zemědělskou obcí, tak od roku 1945 se to mohlo změnit. Vyšetřování Státní bezpečnosti a dalších institucí, vyslání zvláštních inspektorů z Brna, dopisování mezi ministerstvem vnitra a ministerstvem národní obrany, zapojení Kanceláře prezidenta republiky v Praze, a dalších, to vše díky jménu Dobroslav Lupuljev.

__článek je ve výstavbě__

Dobroslav Lupuljev a Prátlsbrun

Na jméno Dobroslav Lupuljev ve spojitostí s obcí Prátlsbrun jsem přišel náhodou. Toto jméno se objevilo na stránce archivu s vazbou na obec Prátlsbrun bez bližších podrobností. Do vyhledávacího políčka archivu stačilo zadat textové heslo „Prátlsbrun“. Tím archivem byl Archiv bezpečnostních složek. Že se bude jednat o svazek s takovým obsahem a množstvím dokumentů (stovky stránek), které by stačilo na knižní vydání, jsem netušil. Postupem času jsem získával další zdroje informací.

Stručné shrnutí – nové začátky v Prátlsbrunu

Stručné popsání tohoto příběhu není dle mého názoru jednoduché, ale pokusím se o to z několika stovek různých dochovaných stránek takto:

Srb, Dobroslav Lupuljev, za 2. světové války uprchlý válečný zajatec skrývající se na Moravě a na Slovensku, se po válce, po krátkém pobytu v Bošovicích a okolí, v létě (červenci) 1945 objevuje v Prátlsbrunu. Jako údajný partyzán s důstojnickou hodností získává do národní správy obchod se smíšeným zbožím po Němce Marii Wymetal (objevuje se i varianta Vymetal). Setkává se v Prátlsbrunu také s učitelem Karlem Fišerem, který mu se svojí rodinou za války před několika lety pomáhal ukrývat se, a utéct na Slovensko.

Lupuljev, bydlící již v Prátlsbrunu, žádá následně různé instituce o formální uznání svých partyzánských zásluh ve znění zákona 255/46 Sb. (aby mu zůstal obchod, později i z jiných důvodů), a jako svědka jeho činnosti na Moravě uvádí i Karla Fišera. Ale učitel Karel Fišer, spolu v obci Prátlsbrun se později usadivšími reemigranty z Jugoslávie, vypovídá v neprospěch Lupuljeva. Fišer díky vlastním vzpomínkám a dalším obdrženým informacím zpochybňuje Lupuljevem udané skutečnosti.

Vztaženo k obci Prátlsbrun, Lupuljev si měl údajně přivlastňovat rozhodnutí jemu nepříslušejících, špatně hospodařit se svěřeným národním majetkem a měl v dalších osídlencích vzbuzovat strach. Rozporována byla i jeho hodnost a partyzánská činnost.

V neprospěch Lupuljeva vypovídají i další, i mimo obec Prátlsbrun. Lupuljev se ale obrací na různé instituce, včetně ministerstva vnitra a na Kancelář prezidenta republiky, kde různá obvinění vůči své osobě odmítá. Následuje koloběh vyšetřování, zastavování vyšetřování, zahájení trestních řízení, vypovězení z republiky, následně dochází k jeho návratu do republiky, dotazování na další skutečnosti, dokládání nových dokumentů, přezkušování, jeho věznění, atd. Na konci 40. let měl být po několikaměsíčním věznění Lupuljev propuštěn na svobodu.

Následně se několikrát přestěhoval, naposledy byla známa v 60. letech jeho adresa v obci Sobotka. Nadále žádal Vojenský historický archiv o uznání svých údajných odbojových aktivit a stěžoval si, že se stal tehdy obětí snahy očernit jej z řad financů a dalších orgánů na Mikulovsku.

Zpochybňovány byly i skutečnosti ohledně jeho příchodu na Moravu, podle zjištěných informací údajně neutekl z koncentračního táboru v Rakousku jak tvrdil, ale utekl jako vězeň při zemědělských pracích, kde byla neozbrojená stráž. Dále v jiných dokumentech bylo zmiňováno, že byl rád středem pozornosti, při ukrývání se choval neopatrně, o činnost podzemních hnutích ve skutečnosti neměl zájem, ale rád o nich mluvil, nechal se vždy někým pod smyšlenou historkou vydržovat, atp. Měl být zdatný v ovlivňování druhých, a svým osobním vystupováním uvádět lidi v omyl.

Přezkoumání žádostí Lupuljeva ve znění zákona č. 255/46 Sb. v 60. letech

Na základě toho, že veškeré žádosti o uznání zásluh v odboji ve znění zákona č. 255/46 Sb. eviduje po neomezeně dlouhou dobu i Vojenský historický archiv, požádal jsem jej o odtajnění a poskytnutí spisů Dobroslava Lupuljeva. Ten mé žádosti vyhověl, a odtajněný spis, který byl naposledy ještě v listopadu 1989 opětovně zkoumán a prověřován, mi poskytnul.

Ze spisu lze objektivně vyvodit jediný závěr – Dušan Lupuljev nebyl držitelem „osvědčení“ dle zákona č. 255/46 Sb, přičemž velké přezkoumání jeho jedné z mnoha žádostí opětovně proběhlo ve 2. polovině 60. let.

Při přezkoumání si archiv vyžádal i kontakt na tehdejšího vyšetřovatele OBZ z Brna, plukovníka Alexandra Kováče, který na jméno Lupuljev, ani s 20 letým časovým odstupem, nezapomněl. Kováč uvedl, že měl ze své funkce, kromě jiného, na starosti bezpečný průjezd maršála Tita Československem, stejně jako měl tehdy ověřit partyzánskou činnost Lupuljeva. Lupuljev se mu prý tehdy po křížovém výslechu přiznal, že si historku s atentátníkem na Tita vymyslel. Nicméně díky tehdejší Lupuljevovi lživé výpovědi o chystaném atentátu na maršála Tita bezpečnostní složky v Československu v Praze ve skutečnosti preventivně internovaly 2.000 Jugoslávců, u kterých si nebyli jistí politickým postojem. Při výslechu se mu prý Lupuljev dále přiznal, že nebyl kapitánem jugoslávské armády, ale jen desátníkem, stejně jako proč padělal potvrzení při pobytu v nemocnici Sovětské armády, atd. Zároveň ale plukovník Kováč uvedl další informace, které ale osobně neprověřil, a jednoznačně zmínil, že pokud mají být tyto další dosud neprověřené informace brány v potaz, je bezpodmínečně nutné je nejdříve důkladně prověřit.

Dojem z dokumentů: v Čechách a na Moravě fakta, na Slovensku oblíbenost, horlivost a heroismus

Z dokumentů uložených ve Vojenském historickém archivu jsem si jako amatérský badatel odnesl subjektivní dojem, že zatímco vojenská instituce (Vojenský historický archiv) vždy a v jakékoliv době během přezkoumávání trvala na poskytnutí faktických informací se jmény, místy, atd., kde mělo dojít k partyzánské činnosti, na nejednom z kladně doporučujících potvrzení ze Slovenska byl Dobroslav Lupuljev hodnocen jako „horlivý národovec“, „zastánce Slavjanismu“, „v kolektivu oblíbený“, „byl oddaným zastáncem svobody slovanských národů a byl protifašistického založení“, ale konkrétnějších údajů vhodných k ověření bylo méně.

Účel článku: konec války, stejně jako nové osídlení, nemuselo nejen v Prátlsbrunu přinášet klid

Účelem tohoto článku není prozkoumat a zhodnotit stovky stránek dokumentů, ani zjistit, jestli Dobroslav Lupuljev ve všech protokolech vypovídal pravdu, anebo se stal, částečně, zcela, anebo vůbec možnou obětí spolčení většího množství lidí a institucí, ale ukázat za pomoci vybraných archivních, nedávno ještě utajovaných, dokumentů, že skončení války nepřineslo do mnoha obcí a životů hned tak očekávaný klid.

Někdy naopak. Všeobecně to opět byla naneštěstí vhodná doba i na „vyřizování si osobních účtů“, a demonstrování odvahy. Mohla to být doba, kde na základě nepotvrzených něčích domněnek, si někteří lidé „brali pomyslnou spravedlnost do svých rukou“ napříč národnostmi, a k obvinění a potrestání, v emotivních situacích, mohlo dojít, a docházelo, k bezpráví. Až po nějaké době, někdy i řadě let, se nejednou ukázalo, že dojmy se nemusely vždy setkávat s objektivní skutečností. A konfrontace s objektivní skutečností někdy i po desítkách let, přináší různé reakce zúčastněných lidí. Není výjimečné, že nejeden z nich pak odmítá odhalenou realitu přijmout. Ať už z důvodu, že by musel uznat vlastní chybu, anebo to, že byl, třeba i v dobré víře, kdysi aktivně zapojen do šíření informací, kterým sice věřil, ale ty se ukázaly po delší době jako nesprávné.

Možnost získání majetku po Němcích byla lákavá

Další skutečností je, že díky konfiskacím německého majetku mohl nastávat, a někde nastával, u nových obyvatel, boj o získání co nejlepšího domu, pozemku, živnosti do státní správy s výhledem na pozdější získání do vlastního majetku. Nezávisle na tomto článku mi to v rámci anonymity potvrdilo v průběhu několika let i několik potomků novoosídlenců obce Prátlsbrun, od roku 1950 obec Březí. Doba to byla prý divoká.

To, že místní mezi sebou řešili otázku „kdo, co, a jak v obci zabral“ a nějaká míra rivality a nespokojenosti mohla existovat i o několik desítek let později, co se událost stala, potvrzuje třeba i článek o Ludvíku Fojtíkovi, kde anonymní pisatel v 80. letech žádá o prověření partyzánských činností Ludvíka Fojtíka a zmiňuje, jak měl údajně Ludvík Fojtík po skončení války přijít k domu, kde následně bydlel. Dále v onom dopisu je vidět, že otázka politické příslušnosti obyvatel obce nebyla bezvýznamnou skutečností, ale mohla být postupem času v obci věcí zásadní.

Proč se stěhovat na nové, často odlehlejší místo?

Možnost to byla lákavější pro nemajetné, anebo mladé rodiny, které tak měly vidinu osamostatnění se, že budou „hospodařit na svém“. A kvůli tomuto příslibu byly rodiny ochotny přestěhovat se, někdy i z jiných států, ostatně stát to například i reemigrací původních československých obyvatel podporoval.

Někteří Jugoslávští reemigranti ale také zmiňovali, že jejich hlavní motivací pro přestěhování byla i nejistá situace v Jugoslávii.

Stát se jen obával, a snažil se svými omezenými prostředky tomu zabránit, aby lidé se do pohraničí vydávali jen za účelem obohacení se. Stát se snažil, aby lidé v pohraničí zůstali, a zaplnili tak vylidněná místa.

Obsah archivních materiálů

Obsahem svazku Archivu bezpečnostních složek je množství dokumentů, kde se několik lidí a i institucí, snaží zpochybnit jednak údajné odbojové aktivity Dušana Lupuljeva, tak jeho důstojnickou hodnost, se kterou přišel do obce Prátlsbrun. Stejně mělo být kritizováno jeho nakládání se svěřeným majetkem, jak už bylo zmíněno, v obci Prátlsbrun získal do národní správy obchod.

Sebevědomé vystupování v důstojnické uniformě, schopnosti obstarávat si a padělat různá potvrzení, mystifikování a zveličování průběhů událostí

Dále je popisováno, že Dušan Lupuljev měl mít i svým sebevědomým vystupováním jisté přesvědčovací schopnosti (byl zmiňován „dar výmluvnosti“) a uvádět lidi a instituce v omyl, dále měl být údajně výbušné povahy, dokonce měl údajně vyhrožovat některým lidem mstou a zastřelením, měl si všeobecně osočovat /nárokovat/ různá práva a funkce na které neměl mít nárok, měl si vymýšlet (a následně doznat i nepravost) některých jeho osobou nahlášených skutečností, přičemž některé měly i celostátní dopad. Např. jím oznámený plánovaný atentát na maršála Tita během jeho návštěvy v Československu. Byl také zaprotokolován jeho údajný neúspěšný pokus o znásilnění manželky pana Langa v Přísnoticích. Langa měl údajně Lupuljev za povolení Rudé armády násilně vyslýchat ohledně podezření na někdejší spolupráci s gestapem.

Na straně druhé měl nechat po válce Dušan Lupuljev na svůj náklad ve Velkých Hostěhrádkách zbudovat památeční desku s pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, spolu se jmény za války popravených odbojářů spolu s textem: „TĚM, KTEŘÍ Z BRATRSKÉ LÁSKY OBĚTOVALI SVŮJ ŽIVOT ZA SVOBODU NÁRODA, NA VĚČNOU PAMÁTKU VĚNUJE LUPULJEV“. V obci Velké Hostěhrádky se totiž Dušan Lupuljev, jako uprchlý válečný zajatec, za pomoci místních odbojářů tehdy po jistou dobu skrýval, ale řada členů odboje byla odhalena, a následně popravena. Lupuljev byl tehdy varován, a podařilo se mu za pomoci dalších místních obyvatel v roce 1942 utéct na Slovensko. Na Slovensku byl zatčen, ale měl být dle svého tvrzení aktivní proti fašistům. Po válce se ihned vrátil na Moravu.

Vyšetřování, trestní oznámení, atp.

Několikrát byl Dušan Lupuljev vyšetřován, měl být dokonce vyhoštěn do zahraničí, ale brzy se vrátit s potvrzením o státní spolehlivosti, stejně jako mu měla být ponechána národní správa jemu již dříve svěřenému podniku.

Při vyšetřování Státní bezpečnosti popíral výpovědi svědků a tvrdil, že jde o politicky motivovanou snahu místní (v obci Prátlsbrun) organizace Komunistické strany a snahy několika lidí jej zničit.

Nejdřív u komunistů, pak lidovec, v 60. letech doufal v opětovné přijetí do KSČ a zmiňoval práci ve prospěch strany na pracovišti

Ještě než přešel do strany lidové a sám byl v Komunistické straně (ze které sám odešel, jinde bylo uváděno jeho nedobrovolné vyloučení), tak sám Lupuljev zmiňoval, že především jeho zásluhou (Lupuljeva) dostali komunisté v obci Prátlsbrun v prvních poválečných volbách 70 % (jinde uváděno 80 %) volebních hlasů. Do protokolu také zmínil, že na některé svědky, a i na jeho manželku, měl být ze strany vyšetřovatelů vyvíjen nátlak, a uváděny nepravdivé skutečnosti, jako např. jeho údajnou spolupráci s gestapem, atp.

Svazek dokumentů kromě Dušana Lupuljeva a dalších zachycoval atmosféru poválečného osidlování obce Prátlsbrun v roce 1945, kdy se po skončení války Dušan Lupuljev v srbské důstojnické uniformě v hodnosti kapitána (také prý majora) vrací ze Slovenska nejdříve do Bošovic, kde se v roce 1942 nějakou dobu jako uprchlý vězeň za pomoci mnoha lidí, včetně Karla Fišera a jeho rodiny, skrýval. Po skončení války, v Bošovicích, mělo být Lupuljevovi doporučeno, ať si požádá v obci Prátlsbrun o obchod se smíšeným zbožím. A to se stalo. S potvrzením o partyzánské činnosti a boji proti fašistům úspěšně získal do národní správy obchod se smíšeným zbožím po Němce Marie Vymetal (v rejstříku živnostníků ze 30. let se objevuje Marie Wymetal), nejdříve si však v Brně vyřídil československé státní občanství a následně v obci Prátlsbrun požádal o domovské právo. Oženil se s Jarmilou Jadrnou, dcerou rolníka z Bošovic, bydleli pak spolu v Prátslbrunu čp. 109.