Opevnění
Výstavba československého opevnění začala v polovině 30. let 20. století jako reakce na zhoršující se politickou situaci v Evropě. Československo upřednostnilo výstavbu statického opevnění před transformací armády do vysoce mobilní a po všech stránkách moderně vyzbrojené.
Při tomto rozhodování jistě sehrál fakt v podobě délky společných hranic hranic s Německem, stejně jako možnosti Československa v oblasti taktiky obrany – ať už počet obyvatel a teoretické množství vojáků, tak také zvažování možností a skladby tehdejšího průmyslu, stejně jako úzká vazba na Francii, která nám rovněž doporučila výstavbu opevnění.
Popsat podrobně výstavbu opevnění není účelem těchto stránek, takže lze doporučit jako rozcestník například záznam na serveru Wikipedia na frázi Československé opevnění, anebo přímo specializované weby jako:
K výstavbě opevnění lze ještě dodat, že výstavba opevnění měla ještě další aspekty – dávala práci firmám a lidem. Nezapomínejme na to, že v té době (30. léta) u nás stále byly dozvuky po světové hospodářské krizi. Další aspekt, který možná nebyl naší tehdejší propagandou dostatečně využíván, byl čistě psychologický, kdy opevnění mělo možného útočníka zastrašit, aby na útok raději ani nepomýšlel. Vzpomínky na předchozí celosvětový konflikt, 1. světovou válku, byly tehdy ještě čerstvé.
Opevnění na jižní Moravě v roce 1938
Když 12. března 1938 došlo k připojení Rakouska k Německu, mělo tehdejší Československo další problém z pohledu vlastní obrany. Původní obranné plány počítaly, že Rakousko bude neutrální a hranice s Rakouskem tak byly z toho důvodu velmi slabě zabezpečeny. Právě březen 1938 tak znamenal další nepříjemnou změnu pro tehdejší Československo a jeho obranu.
Přehled lehkých objektů okolo obce Prátlsbrun (nyní obec Březí), zdroj: mapa.opevneni.cz
Na jižní hranici se na některých místech nacházely jen objekty vz. 36 a vz. 37, těžké objekty opevnění nebyly žádné. Po „anšlusu Rakouska“ se heroickým tempem rozjely plány a realizační práce na opevnění právě jižní hranice s Rakouskem, stihlo se dokončit množství „řopíků“, tedy objektů lehkého opevnění vz. 37, ale u dalších se nestihlo ani zahájení stavby.
Ještě horší situace byla u objektů těžkého opevnění. Do září 1938 se nestihl dokončit a vybavit ani jediný z nich. Z časových důvodů navíc byly plánované těžké objekty opevnění „typově převzaty“ z jiných částí republiky, na přizpůsobení pro jižní Moravu nebyl čas. Začátek války se tehdy očekával každou chvíli, incidenty v pohraničí rostly a velení bylo jasné, že terén na jižní hranici je velmi vhodný na průnik a možnost snadného přetnutí republiky z jihu byla více než reálná.
Rychlost a nasazení lidí včetně materiálu z jiných částí republiky, to vše bylo heroické, ale nakonec zbytečné. Při návštěvě archivu v Praze a pročítání materiálů bylo zřejmé, jak situace postupně gradovala, ale najednou přichází díky Mnichovskému diktátu zlom, práce se zastavily a po odstoupení části republiky začala, někdy spíše zoufalá, snaha během šibeničních časových termínů demontovat a zachránit nejen z opevnění vše, co šlo. Ztráty tak měla jak armáda, tak i stavební firmy, které nestačily často zachránit ani své stavební stroje, natož materiál.
Rozkaz ze dne 18. října 1938 – lehké objekty nedokončovat, práce zastavit, materiál stáhnout a již provedené práce proplatit. Foto ze sbírky autora
Rozkaz ze dne 20. října 1938 – lehké objekty nedokončovat, práce zastavit, materiál stáhnout a již provedené práce proplatit. Foto ze sbírky autora
28. října 1938 vzniká pokyn na spálení vybraných dokumentů týkající se opevnění. Nabízí se dodatek: Spalte a zapomeňte. Foto ze sbírky autora.
Ještě o mnoho měsíců později, na začátku v roce 1939, se některé stavební firmy snažily dohodnout o náhradě s armádou za ztracený materiál a ještě neproplacené faktury za provedené práce. Armáda se rovněž snažila rozprodat již dříve zakoupený materiál na výstavbu bunkrů, ať už šlo o armovací železo, anebo i jiné materiály. Bylo svým způsobem depresivní v dobových materiálech sledovat, jak se situace během pár týdnů změnila v neprospěch Československa.
Od bunkrů k dálnicím?
Zajímavost – a jak skončili projektanti Ředitelství opevňovacích prací po odstoupení pohraničí? Výstavba a projektování bunkrů sice rychle skončila, ale nastaly nové úkoly na řešení. Zmenšená republika měla problémy s dopravou mezi svými jednotlivými částmi, takže inženýři a projektanti z bunkrů přešli na projektování dopravní infrastruktury – tehdy nově chystaných dálnic. Ale to už by byl jiný příběh…
Neštěstí během výstavby opevnění v Prátlsbrunu
Podle několika zdrojů došlo závěrem roku 1936 při výstavbě opevnění (bunkr vz. 36) k neštěstí, které mělo za následek smrt jednoho z vojáků. Leopold Vávra během žertování se služební zbraní omylem zastřelil svého kamaráda – Leopold Tlučhuba byl na místě mrtev.
Neštěstí v Prátlsbruně u Mikulova, zdroj: Telegraf, 1. 1. 1937, Baltimore, MD, USA
Zdroj: https://chroniclingamerica.loc.gov/lccn/sn83045434/1937-01-01/ed-1/seq-6/
Stav opevnění v Prátlsbrunu v září 1938
Prátlsbrun měl v září 1938 několik sledů lehkého opevnění, jednalo se o bunkry vz. 36 (postaveny již v roce 1936) a původní linii bunkrů vz. 37 naplánovanou ještě v roce 1937, která ale byla dokončena dle materiálů až během března 1938.
V březnu 1938 došlo k urychlenému zadání výstavby další linie lehkých objektů vzor 37, k jejich výstavbě došlo dle materiálů pravděpodobně během května a června 1938. Plně vybaveny a zkolaudovány byly pravděpodobně ještě během léta 1938. Pokud byste se dnes chtěli přesvědčit o jaké objekty se jedná, je to linie umístěná v těsné blízkosti podél železniční trati v oblasti směru Mikulov – Březí – Novosedly.
Zajímavost: Jen pár kilometrů na východ od Prátlsbrunu měl být ještě umístěn objekt těžkého opevnění – izolovaný pěchotní srub MJ-S 29, ale ani ten nebyl do září 1938 dokončen. Objekty těžkého opevnění samozřejmě byly zadávány zvlášť. Další zajímavostí je také speciální tzv. „dvoupatrový řopík“ u Dobrého Pole, svým způsobem provedení jediný svého druhu.
Československý bunkr 10/3122/A140-Z postavený v Prátlsbrunu (1938), stav v roce cca 1944 po rozebrání kamenné rovnaniny – zdroj: sbírka autora
Názorná ukázka výstavby lehkých objektů vz. 37 v Prátlsbrunu v roce 1938 – od zadání po proplacení nákladů
- Dne 16. března 1938 posílá Ministerstvo národní obrany odpověď na Velitelství III. sboru do Brna a vzkazuje, aby bylo zahájeno okamžitě s výstavbou 23 objektů (doplněk programu 1937), podepsán je plk. Ing. Hubálek.
Jednalo se tehdy o lehké objekty vzor 37. Důležité rovněž bylo najít firmy, které tuto novou výstavbu budou chtít realizovat. Osloveno mělo být několik firem, prioritně ty, které ve zdejší oblasti již opevnění v minulém roce stavěly.
Ředitelství opevňovacích prací nařizuje 16. 3. 1938 ihned zadání výstavby dalších objektů lehkého opevnění pro úsek Prátlsbrun. Foto ze sbírky autora
- Dne 31. března 1938 z Prostějova odchází dopis na Velitelství ženijních vojsk III. sboru do Brna s informací, že stavební firma Ing. František Hrbata a Ing. Alois Smékal z Prostějova souhlasí se zadáním 16 objektů. Dále firma informuje, že již začala s dobýváním říčního písku z Dyje na výstavbu objektů a žádá příplatek z důvodu zdražení řeziva, stejně jako žádá u některých objektů díky velké vzdálenosti příplatek za rozptýlení výstavby. Zároveň informuje, že si firma již vyžádala odeslání beton. železa do stanice Novosedly.
- V dubnu 1938 již existuje hlášení, že ke dni 25. dubna již bylo započato s pracemi. V úseku 10, Prátlsbrun, se jedná celkem o 21 objektů, z toho 1 atypický. Odhadované náklady jsou 1.209.000 korun.
- Ministerstvo národní obrany, hl. štáb ŘOP, dne 2. května 1938 dává pokyn Velitelství III. sboru do Brna se zněním: „Na Vaše čj.12.125 Taj.žen.1938 – dávám na vědomí přikázání beton. železa.“ Podepsán byl opět plk. Hubálek.
- Dne 21. června 1938 posílá Ing. Alois Smékal kvitanci za provedené práce v úseku Prátlsbrun – Břeclav, nakonec bylo postaveno celkem 21 objektů, včetně několika atypických.
Jednalo se o objekty s čísly: 3111 až 3127, dále pak 4180 až 4183.
Požadovaná částka pro kvitanci na první splátku je 500.000 Kč, ale stavební dozor navrhuje částku snížit o 5% jako kolaudační srážku, zřejmě tak byly při kolaudaci u objektů jisté výhrady.
Stavební dozor v úseku 10 prováděl ppor. F. Welek a potvrzuje jinak požadavek firmy na proplacení I. splátky za provedené práce dne 27. června 1938.
Kvitance na proplacení I. splatky za výstavbu lehkého opevnění v úseku Prátlsbrun. Za stavitele podepsán Ing. Alois Smékal. Potvrzení o oprávněnosti částky vydal ppor. F. Welek, Ženijní vojsko III. sboru, úsekový stavební dozor 10. Foto ze sbírky autora.
- Dne 9. července 1938 Ministerstvo národní obrany v Praze, hl. štáb ŘOP, posílá dopis Velitelství III. sboru do Brna a informuje, že schvaluje celkový upravený náklad na výstavbu 1.p.o. v celkové výši 1.102.500 Kč (poznámka: cement, beton. železo a další nedodávala stavební firma).
Do Brna podle razítka došlo 31. srpna 1938 a založeno bylo 6. září 1938. - Souhlas s proplacením II. splátky uděluje opět ppor. František Welek, tentokrát 10. srpna 1938. Tehdy šlo o částku Kč 160.000.
- Dne 13. září 1938 přicházejí pokyny, jak postupovat s výstavbou překážek v některých úsecích, např. i v Prátlsbrunu.
Pokyn ze dne 13.9. 1938 o výstavbě lehkých překážek i pro oblast Prátlsbrun – 2. sled. Překážky se v době míru budovat nemají, pouze „v případě potřeby“, tedy války. Pravděpodobně z důvodu úspor a jiných mají být použity překážky pouze ze dřevěných kolíků. Foto ze sbírky autora.
- Tím spis o výstavbě opevnění pro úsek Prátlsbrun – Břeclav končí.
Situace jednotek Stráže obrany státu (SOS) v neklidném roce 1938 v Prátlsbrunu
O situaci v roce 1938 při střežení hranic Československé republiky vypovídá kniha Osudný rok 1938 v břeclavském regionu, kterou vydal Český svaz protifašistických bojovníků v Břeclavi v roce 1989, nákladem 3.000 kusů.
Část textu je zveřejněna na webových stránkách KVH Litobratřice, my se spokojíme s citací:
Pro střežení státní hranice na Mikulovsku byla zřízena rota SOS, která měla v úseku hranic u města Mikulova 2 čety, které se dále členily na družstva. Velitelem roty SOS v Mikulově byl vrch. strážm. Sergej Knotek.
Do oddílů SOS mohli být začleněni podle směrnic ministerstva vnitra jen národně a státně spolehliví muži, zpravidla české nebo slovenské národnosti. Takových bylo v německých pohraničních obcích tak málo, že k doplnění družstva SOS např. v Prátlsbrunu (dnes Březí) byli vybráni záložníci z poměrně vzdálených českých Vranovic.
Dne 20. května ve 22:30 h došel na četnickou stanici ve Vranovicích z velitelství praporu SOS v Hodoníně fonogram o mobilizaci těch mladších záložníků z Vranovic, kteří byli vybráni již dříve k doplnění útvarů SOS určeného k střežení hranic v úseku obce Prátlsbrun. Velitel četnické stanice ihned svolal tyto záložníky na stanici, vydal jim vojenské uniformy a výstroj. Potom složili vojenskou přísahu, nasedli do připraveného nákladního auta a nejkratší cestou přes Iváň, Mušov a Dolní Dunajovice odjeli do Prátlsbrunu.
Tam na svěřeném úseku hranice vykopali v polích zákopy a postavili si stany. Každý muž oddílu SOS dostal 300 ostrých nábojů a 5 ručních granátů. Oddíl SOS, jehož velitelem v Prátlsbruně byl vrchní strážmistr Pelej, měl dva lehké kulomety. Na hranicích žili v polních podmínkách a do Vranovic se vrátili 3. července 1938.
Záškodnické akce v roce 1938 – zbraně v márnici v Prátlsbrunu
Autor Karel Straka na webových stránkách VHU – Vojenský historický ústav Praha – uveřejnil v roce 2014 článek Síla důkazů bez respektu, kde se věnoval záškodnickým a sabotážním akcím na území Československa v roce 1938.
Z článku si dovolím ocitovat:
Zásadní byla též kauza Březí u Mikulova (dříve Bratelsbrunn nebo také Prátlsbrun). Na základě výslechu jistého strojníka z uvedené obce, jenž byl zatčen kvůli pašování zbraní z Německa, se našel další obsáhlý arzenál. Nešlo jen o množství pistolí Ortgies a také Walter i tři tisícovky nábojů do nich, nalezených při domovní prohlídce u zmíněného muže. Zadržený následně přiznal, že další materiál ukryl na místním hřbitově v márnici. Příslušníci čs. bezpečnostních orgánů nalezli na udaném místě čtyři samopaly Bergmann MP 18/I se zásobníky a příslušným střelivem a 9 pistolí Walter.
Na místě se nacházela rovněž velká zásoba trhavin. Šlo o 60 ručních granátů výše zmíněného typu a 4 jeden a půl kilogramové nálože lisovaného tetrylu, maskované jako plechové nádoby na automobilový olej, které byly běžně k dostání pod komerční značkou Fantolin.
Zajímavost: Napadení objektů opevnění před příchodem osádek
V jiné části, která se nijak netýká oblasti Prátlsbrunu, autor Karel Straka ještě zmiňuje další obecné informace týkající se objektů opevnění:
„… byla zjištěna celá řada podstatných informací o smyslu vyzbrojování čs. občanů německé národnosti zbraněmi z říše a také o jejich tajné přípravě v německých vojenských táborech. V nich prošli zvláštním výcvikem, jejž měli uplatnit při napadení objektů čs. opevnění z týlu, zmocnit se jich před příchodem osádek, zamezit jejich obrannému využití a tím usnadnit průchod útočícímu wehrmachtu.“