Karel Fišer, učitel nejen v Prátlsbrunu
Dožil se 100 let a ovlivnil život mnoha lidí a komunit. Narodil se 5. prosince 1901 v obci Zahnašovice v rodině hospodského, mládí strávil ve městě Fryšták na Zlínsku. Profesí se stal učitelem, do své první školy v roli učitele nastoupil v obci Bošovice v roce 1921. Karel Fišer byl všestranně hudebně nadaný, stejně tak i organizačně. Jeho životní osudy a cesty by si zasloužily spíše knižní vydání, ale přesto se pokusím stručně zaměřit jak na jeho učitelskou a organizační činnost v Jugoslávii ve prospěch československé menšiny ve 2. polovině 30. let 20. století, tak i na jeho činnosti související s obcí Prátlsbrun / Březí, kam se na pár let přesunul po skončení 2. světové války v Evropě, aby pomáhal budovat poválečné československé školství v pohraničí.
Brzy se však stal v pohraničí z politických důvodů nepohodlným, navíc odmítl v 50. letech spolupracovat s StB. Dříve také odmítl vstup do KSČ. Byl vyšetřován a vězněn, a přestože nebyl z ničeho právoplatně obviněn ani odsouzen, byl z obce Březí jako politicky nespolehlivý vysídlen, a byl mu zakázán vstup do pohraničí. Jeho novým domovem se pak na dlouho dobu stala právě obec Ivaň. Údajně nemohl bydlet ani ve svém domě v Bošovicích, který si tam již dříve postavil. Po roce 1989 žádal stát o rehabilitaci, a závěrečný čas svého života dělil mezi obec Ivaň a Bošovice.
Okrajově budou zmíněny jeho protiněmecké postoje a aktivity za 2. světové války v prostředí české menšiny v Jugoslávii, stejně jako později na Moravě. Na Moravě prokazatelně třeba pomáhal se svými příbuznými utéci tehdy skrývanému uprchlému vojenskému zajatci jménem Dobroslav Lupuljev na Slovensko před gestapem. S Dobroslavem Lupuljevem se po skončení války Karel Fišer opětovně setkal jak v obci Bošovice, tak i v obci Prátlsbrun.
Lupuljev se tehdy po válce měl chovat jako partyzán s bohatou protiněmeckou činností. V Prátlsbrunu však údajné partyzánské zásluhy Lupuljeva z období války, začal Karel Fišer brzy zpochybňovat. Všechny tyto fragmenty tak tvoří neobyčejný příběh jednoho neobyčejného učitele.
Tento článek přibližuje a odhaluje tehdejší dobu ve spojení s konkrétními osobami, a to nejen v souvislosti pouze s osobou Karla Fišera. Je to zároveň svědectví o politických změnách ve státě, o porušování i tehdy platných předpisů a využívání nátlakových metod ze stran bezpečnostních složek, o podmínkách existence českých menšin v tehdejší Jugoslávii, o lhostejnosti, ale i o vytrvalosti a odvaze, stejně jako životních postojích lidí. Stejně jako o následcích, které se pojí s lidskými rozhodnutími. Tento článek nevznikl prvoplánově za účelem heroizování jakýchkoliv osob a nemohl by vzniknout v takovém rozsahu, kdyby nebyly dostupné archivní materiály.
Ale začněme příběh obdobím, kdy skončila válka. Je rok 1945, těsně po válce a Karel Fišer, tehdy bydlící v obci Bošovice ve svém domku, se dobrovolně přihlásil jako učitel do pohraničí. Tam byl totiž nedostatek učitelů.
V obci Březí, tehdejším Prátlsbrunu, se tak poprvé objevil ještě v létě 1945 a v červnu 1947 získal v obci domovské právo. V roce 1949 byl v září agenty Státní bezpečnosti zatčen a vězněn. Propuštění se dočkal v prvních měsících roku 1950, nic mu nebylo prokázáno, ale i tak se musel z politických důvodů z obce vystěhovat. StB se na něj zaměřila i v roce 1952. Jeho život byl plný zvratů, a dovolím si tvrdit, i náročných životních zkoušek.
Až v 60. letech mu bylo vydáno osvědčení jako účastníku národního boje za osvobození. Teprve o mnoho let později byl Karel Fišer politicky rehabilitován.
Dodnes v obci Březí žijí pamětníci, kteří na učitele Karla Fišera mají osobní vzpomínku (např. Mgr. Věra Subotová, jako i další), ale ani jméno Karla Fišera v žádném vzpomínkovém materiálu obce zmíněno není.
1) Úvodem
Karel Fišer, zdroj: Archiv Jaroslava Šimandla
Předem mého článku bych chtěl zmínit, že si nekladu za cíl poskytnout o osobě Karla Fišera vyčerpávající informace, přestože by si to i on zasloužil, ale není to v rámci jednoho článku možné. Život učitele a organizátora Karla Fišera ovlivnily i politické události 20. století, jak v Jugoslávii, tak později i v Československu. V závěrečné části jsem přidal i textový přepis části spisu StB z 50. let. Státní bezpečnost totiž právě v 50. letech 20. století podnikla na Fišera nátlakovou akci, kdy jej plánovala získat jako agenta, aby donášel informace na reemigranty z Jugoslávie, zjišťoval také občany nesouhlasící se zřizováním JZD v obci Ivaň, atp. Aspoň tak to celé plánoval s posvěcením svých nadřízených strážmistr Josef Chytrý od StB Mikulov. Karel Fišer odmítl, stejně už dříve měl po válce v obci Prátlsbrun odmítnout vstup do KSČ – působit na něj měl jistý Florián (možná spíše Frolián?), jak po roce 1989 Fišer sám písemně zmiňoval. Dohlížet na něj měli podle plánu paradoxně lidé z obce Březí, StB plánovala nasadit důvěrníky – ve spisu byli uvedeni Kadrnka a Josefík, kteří se měli již dříve osvědčit, jak bylo uvedeno. Dále měl být nasazen na Fišera agent StB Bukovský (pokud bylo Bukovský krycí jméno agenta, to skutečné jméno lze zjistit na webu Abscr.cz). Z té samé obce, kde dříve Karel Fišer učil, a kde měli lidé o něco dříve zorganizovat petici za jeho opětovný návrat jako učitele, stále šlo o obec Březí.
Pro Fišera to naneštěstí neměla být první neveselá zkušenost. Ještě před akcí, která se měla odehrát v roce 1952, jej totiž StB nechala již v roce 1950 prostřednictvím MNV v Mikulově vystěhovat z obce Prátlsbrun / Březí, a byl prohlášen i se svou rodinou (již dříve mu zemřela manželka i jediná dcera) za osobu nežádoucí v celém pohraničním pásmu. StB jej stihla dříve ještě na nějakou dobu uvěznit, ale po pár měsících byl začátkem roku 1950 propuštěn. Tento článek ale není o politice, spíš jen o přiblížení jednoho učitele, který za svých 100 let života zažil nemálo těžkostí.
V obci Ivaň má v objektu bývalé fary malou pamětní desku s rokem jeho narození a úmrtí, včetně krátkého shrnutí jeho života. V obci Bošovice je mu věnována část muzea, v bývalé Jugoslávii, dnes Chorvatsku, na něj krajané také vzpomínají, v obci Březí pro změnu nemá nic. Stejně jako dosud na webu obce Březí nenajdete zmínku o tom, že bývaly doby, kdy se obec Březí jmenovala československým názvem Prátlsbrun.
Karel Fišer při oslavě svých narozenin, zdroj: Archiv Jaroslava Šimandla
Ve svém článku jako amatérský badatel vycházím z několika zdrojů, přičemž osobou nejpovolanější s osobními vzpomínkami je dle mého názoru pan Jaroslav Šimandl z obce Bošovice, který byl po mnoho let s panem Karlem Fišerem prakticky v neustálém osobním kontaktu, až do jeho smrti. V případě zájmu tak doporučuji v Bošovicích navštívit obecní Muzeum na faře, kde je část věnována i učiteli Karlu Fišerovi. Tímto panu Šimandlovi děkuji za poskytnuté materiály a za vzájemně strávený čas při konzultacích.
Dále si poděkování zaslouží pan Željko Podsedník z Daruvaru z časopisu Jednota, který svým zaměřením informuje o činnosti Svazu Čechů v Chorvatsku a o působení českých krajanských spolků, apod. O panu Fišerovi se časopis Jednota zmínil nově také ve článku Málo známá fakta z dějin českého školství v Chorvatsku.
Několik dokumentů k naskenování mi zapůjčila také paní Jana Pavloňová z obce Ivaň.
Starosta obce Ivaň, Pavel Klak, v roce 2002 přečetl smuteční řeč na uctění památky učitele Karla Fišera, zdroj: Jana Pavloňová
A nesmím zapomenout na Archiv bezpečnostních složek Praha, protože nebýt jejich práce, na jméno Karel Fišer ve spojitosti s obcí Prátlsbrun bych nepřišel. Za vyřízení si zaslouží poděkování Mgr. Tereza Reegenová, za vyrozumění Mgr. Petr Zeman. Další poděkování si zaslouží Vojenský ústřední archiv, taktéž v Praze, konkrétně pan Mgr. Martin Lundák.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, prostřednictvím archivářky Lucie Večerníkové, mi poskytnul naskenovaný dopis Karla Fišera, kde Fišer žádal prezidenta Antonína Zápotockého o pomoc.
Poděkování patří i paní Lence Jančové z obce Ivaň.
Za zmínku rovněž stojí, že v obci Ivaň má Karel Fišer menší dřevěnou pamětní desku (byť je tam uveden špatný rok narození) v objektu bývalé fary. V obci Ivan totiž Karel Fišer od jisté doby jako perzekvovaná osoba delší dobu pobýval. Zároveň je vedle této desky malá informační tabulka, která v listopadu 2023, po mém upozornění, dostala nové zasklení a i v samotném textu byly opraveny názvy míst, kde se Karel Fišer vyskytoval. Mám radost, že v obci Ivaň se lidé o památky související s obcí starají.
Všem děkuji.
Exteriér muzea v Bošovicích – muzeum obsahuje předměty v souvislosti s historií obce Bošovice. V jedné z místností jsou i předměty od Karla Fišera.
Muzeum v obci Bošovice, foto: Pavel Mašek
Interiér muzea v Bošovicích – Karel Fišer sbíral předměty s náboženskou tématikou. Po odsunu německých obyvatel krátce po skončení 2. světové války nebyl problém tyto předměty nacházet i v chalupách původních obyvatel. Noví osídlenci těchto stavení je měli učiteli Fišerovi sami nosit.
Interiér muzea v obci Bošovice, foto: Pavel Mašek
Fara v obci Ivaň má od listopadu 2023 opravenou a nově zasklenou informační tabulku o učiteli Karlu Fišerovi.
Fara Ivaň – text o Karlu Fišerovi, foto: Lenka Jančová
Pojďme ale nyní zpátky ke článku o Karlu Fišerovi.
2) Učitel Karel Fišer – začátky a druhoválečná léta – v Bošovicích, Jugoslávii a Protektorátu Čechy a Morava
Jak jsem dříve zmiňoval, Karel Fišer v roce 1921 nastupuje na své první místo učitele, do školy v obci Bošovice (dnes okres Vyškov).
Tam také poznává svou budoucí manželku – „Poldinku“, rozenou Leopoldinu Navrátilovou, dceru hostinského v Bošovicích. Leopoldina Navrátilová se narodila 19. října 1903 v obci Jundrov, dnes Brno-Jundrov. Bydleli tehdy spolu na adrese Bošovice č. 177. V roce 1924, konkrétně 4. března, se jim narodila dcera Zdeňka. Manželství však trvá jen pár let. Dne 21. listopadu 1927 jeho manželka, Poldinka, umírá na TBC.
Karel Fišer a jeho pobyt v Jugoslávii
Ve 30. letech se učitel Karel Fišer dostává do Jugoslávie, kde se pohybuje jako učitel a schopný organizátor v prostředí československé menšiny. Doba to byla nelehká, obzvlášť po vypuknutí 2. světové války v roce 1939.
Později, roku 1941, si útěkem z Jugoslávie do Protektorátu Čechy a Morava zachraňuje holý život. Život ale zachránil nejen sobě. Nechme ale samotného Karla Fišera vzpomínat na tuto část jeho života, kterou popisoval těsně po skončení 2. světové války, v dopisu z 27. července 1945, kdy žádal ministerstvo školství a národní osvěty o vydání cestovního pasu, aby se mohl vydat do Jugoslávie. Karel Fišer píše:
27. července 1945
Ministerstvu školství a nár. osvěty
/odbor 6/
V Praze
Podepsaný Karel Fišer, učitel v Bošovicích, okres Hustopeče, podává tímto zprávu o čsl. doplň. škole v Ludině, jejímž byl správcem a zároveň žádá min. školství nár. osvěty na základě tohoto vylíčení o doporučení minist. zahraničí, pasové oddělení, aby mu byl vydán cestovní pas do Jugoslavie za účelem soustředění majetku čsl. doplň. školy v Ludině k uspořádání majetkových záležitostí shora jmenovaného. Podepsaný v krátkosti podává následující:
Působil jsem na čsl. doplň. škole v Ludině / Jugosl. / od roku 1935 do roku 1941. Tyto roky byly pro naši menšinu velmi rušné, neboť jsme se zapojili, pod vedením děkana lék. fakulty dr. prof. Smetánky, do čsl. zahraničního odboje. Sám jsem byl vojen. důvěrníkem za okres Kutinu a má práce spočívala hlavně v náboru krajanů do čsl. vojska a měla úspěch. Též jsem podnikal peněžité sbírky mezi krajany na podporu prchajících hochů z Protektorátu do čsl. vojska v zahraničí. Za tuto činnost jsem byl i já celá menšina velmi pronásledován illegál. Ustašovci. Naše škola byla též vykázána jejich přičiněním ze státní školy. Podnikl jsem akci na postavení vlastních místností a tak v roce 1937 otvírali jsme slavnostně vlastní spolkový dům, kde byla umístěna česká škola. Tehdy byl inventář školy značně rozmnožen, aby 90 českých dětí navštěvujících českou školu mělo vše potřebné. Škola měla učitelskou knihovnu, žákovskou knihovnu a veřejnou Auerhánovu knihovnu se 300 svazky. Bylo mnoho obrazů historických, map a školních potřeb. Začátkem škol. roku 1940 / 1941 dostal jsem přípisem něm. gen. kons. abych ihned veškerý inventář školní i písemnosti dopravil do Zagrebu na něm. kons. Aby nevzniklo větších nepříjemností, zaslal jsem několik vyřazených školních učebnic s poznámkou že škola byla velmi chudě vybavena. Všechny cenné knihy, pomůcky a obrazy uschoval jsem a učebnice rozdal českým dětem. V měsíci březnu 1941 odcházel jsem s 11 krajany do čsl. vojska. Na cestě do Beogradu byli jsme zadrženi Četniki / komity / a bráněno nám v další cestě.
Na intervenci anglic. vyslance byli jsme propuštěni, ale druhého dne byli jsme zastiženi surovým přepadem německých letců a tam zasypáni v troskách čsl. nár. domu. Všech 11 krajanů bylo pochytáno a v Ludině souzeno k smrti. Na mne byl vydán zatykač. Provedení exekuce zabránil jistý Charvát a krajané byli žalářováni v Zagrebu. Tím, že se mi podařilo uprchnouti, pomohl jsem krajanům ze žaláře.
Poněvadž bych si přál tento těžce zbudovaný majetek čsl. školy v Ludině soustřediti a zároveň svůj vlastní, žádám min. školství a nár. osvěty, aby mi vydalo min. škol. a nár. osvěty potvrzení o nutnosti mé cesty do Jugoslavie na jehož základě by mi min. zahraničí vydalo cestovní pas.
Výše uvedený dopis z roku 1945 popisuje události v Jugoslávii. Existuje však také jiná zpráva, psaná o mnoho desítek let později, nadepsána jako: Zpráva o činnosti v protifaš. boji učitele v. v. Karla Fišera, v Ivani, okres Břeclav.
V textu se objevuje rok 1974, takže je jasné, že zpráva musela být napsána někdy po tomto roce. Zprávu jsem také přepsal do textové podoby:
Ministerstvem šk. a národ. osvěty byl jmenován učitelem na doplň. školách v Jugoslavii, naposled v Ludině, okres Kutina, na území politicky rozeštvaném. Pro nás Čechy v Ludině a okolí počala již válka v roce 1935, neboť tehdejší „Záštita“ Mačkovy strany byli vlastně zakuklení ustašovci – Paveličovci. Tito napadali česká obydlí, tloukli naše krajany, za noci jim požínali nezralé obilí, posekali vinice a podřezávali v sadech ovocné stromy.
Rozbroje mezi domorodými Čechy se stále stupňovaly tak, že byli i mrtví a mezi nimi byla i naše knihovnice Čsl. Besedy Anna Košínová, žena velmi inteligentní. Bylo to 25. března 1938, zrovna v den, když jsem se svým souborem divadelním odjížděl do Sisku, abychom tamějším krajanům zahráli divadelní hru. Za ní následoval obchodník zbraněmi Borovnik ze Zagrebu a řada dalších. V roce 1938 bylo v měsíci květnu 16 obětí.
Ustašové řádili, vnikali do chlévů za noci a pobili všechen dobytek. Mnozí z Čechů byli nelidským způsobem ztýráni. / Arnošt Gregor, František Bartoš a další /. Policie byla bezmocná a po původcích těchto vražd vůbec nepátrala. Na zákrok tohoto počínání a intervenci krajanů a čsl. gen. konsulátu poslala vláda do Ludini 300 členů pořádkové policie, kteří tam pobyli několik týdnů a kvůli naší obraně zůstalo ještě 30 delší dobu. V těchto těžkých pro nás chvílích vystavěli krajané pod mým vedením Národní dům, aby činnost v něm byla duševní oporou těžkých dob. Když Hitler napadl Československo, naši hoši spěchali napomoc a zklamaně se vraceli po zrádném Mnichovu. To už byla stará Jugoslavie v rozkladu.
Moje počínání sledoval bedlivě něm. generál konsulát v Zagrebu a vzkázal mi po krajanu Františku Procházkovi z Vidernjaku, že mi doporučují abych zanechal protiněmecké činnosti a že moje výroky o Hitlerovi a Říši pronesené v Zágrebu na jevišti Nár. domu mají pečlivě zaznamenané.
Po okupaci Československa utíkalo z protektorátu mnoho mladých lidí do zahraničního odboje. Přicházeli do Zágrebu vysíleni a hladovi. V Zagrebu byl pro ně připraven v Nár. domě dočasný útulek k zotavení a celou tuto akci vedl velký nepřítel fašismu Stanislav Veselý. Bylo potřeba peněz. Sám jsem ve svém působišti a okolí nasbíral po známých i domorodých lidech značnou sumu a odevzdal ve prospěch uprchlíků, taktéž výnosy z divadel, které jsem v tento prospěch pořádal. Velmi často jsem dojížděl za Veselým do Zágrebu, abych mu v jeho práci pomohl a hlavně v tu dobu, když jsem v Ludině nebyl jist životem, pobyl jsem u něho delší dobu.
Spolupracoval jsem na vydávání protifašistického tisku v Nár. domě. Činnost tato se nemohla utajit a gestapo ještě za Stojadinovićevy vlády vniklo až do Zagrebu, Veselého odvleklo do Německa a popravilo. Bylo třeba mnoho úsilí, aby naši lidé neklesli na mysli.
Do Jugoslavie přicházely tlupy německých inženýrů, aby prý hledali pod povrchem půdy přírodní bohatství. Ve skutečnosti to byl předvoj – 5. kolona, připravit půdu ke vpádu německých divizí. S těmi jsem se střetl v Kutině při zábavě Čer. kříže na které jsem se svým hudebním souborem hrál. Píše o tom i Vlad. Landa ve své knize „Hranice nenávisti a lásky“, kterou vydalo Naše vojsko. Tito inženýři přišli na zábavu a poslali mi německy psaný lístek, abych s českou písní ihned přestal a nezapomněl, že jsem příslušník protektorátu Böhmen und Mähren. Když jsem si obsah lístku přečetl, dal jsem mým druhům pokyn, abychom opět tuto českou píseň opakovali. Když píseň zazněla, prudce se zvedli a odešli. Učitelka – pořadatelka, která to pozorovala, přišla ke mně stiskla mi pevně ruku a řekla mi ve své mateřštině: „Nebojte se, kolo štěstí se otáčí.“ Dodnes jsem jí vděčen za její slova, která vyslovila tak mužně až téměř věštecky. V to jsem věřil v těch nejtěžších chvílích, které na mne v krátké době čekaly.
Zde již opravdu nebyla pro mne půda a uvažoval jsem o odchodu. Přidali se ke mně nejen lidé mladí a svobodní, ale též otcové rodin. Loučení bylo těžké. Cesta naše vedla do Beogradu a mínili jsme dále mezi své do zahraničního odboje. V Beogradu jsme byli zadržení „četniki“ a uvězněni v domě na Kalimegdanu, který byl pod komandem vojvody Dimitrijeviće. Tento nás nechtěl propustit a chtěl nás zařadit do svých četnických čet, které nosily na čepici smrtí lebku se skříženými hnáty. Tomu jsme se bránili. Lstí jsem se dostal ven i s krajanem Janem Veverkou, zašli jsme na anglické vyslanectví o pomoc a vyslanec nám řekl doslovně: „Vojvoda Dimitrijević je persona grata Beogradu. Musíme s ním v rukavičkách, osobně o vaše propuštění požádám.“ Nařídil též, aby nám byly vydány potřebné papíry na cestu a v pondělí 7. dubna vyjedeme ráno z Beogradu. Svůj slib vyslanec promptně splnil. Než jsem se s krajanem Veverkou vrátil, sdělili nám naši spoluvězni že viděli přijet vyslance. Pak přišel vojvoda a zle řádil. Poněvadž jsme se ještě dosud nevrátili, nařídil, abychom ihned po příchodu přišli k němu. Šli jsme do kanceláře vojvody a ten přímo zuřil, vznikla ostrá kontraverse mezi jím a mnou. Odpoledne jsme byli propuštěni a odebrali jsme se do Nár. domu v Beogradě. Stejně bylo již pozdě. Druhý den 6. dubna 1941 vniklo německé letectvo nad Beograd a zle zařádilo. Dům, v němž jsme byli ubytováni byl už v 7hod zasažen a pod troskami ve sklepení jsme zůstali ušetřeni. Na cestu dále nebylo pomyšlení a prchali jsme z rozvráceného města, kde řádila hrůza a smrt. Bylo přes 30. 000 obětí.
Moji spoludruhové byli ihned po příchodu zatčeni jedině mi se podařilo s posledními zbytky rozvrácené armády uprchnouti. Na cestě v Popovači nasedl jsem do nákladního vlaku, který pracně se dostával do Zágrebu a cestu asi 50 km konal od časného rána do půlnoci. Zde jsem byl ukryt ve věži zvané „Gula“ v arcibiskupském paláci. Byl na mě vydán zatykač a ustaši s velitelem hlídky Salajem po mne usilovně pátrali. Můj pobyt jsem musel měnit a přešel jsem k mému dobrému známému Rudolfu Donassi, který bydlel v Zagrebu na Ilici. I zde mně ustaši hledali a málem jsem jim nepadl do rukou při prohlídce Donassiho bytu. V posledním okamžiku jsem se vsoukal pod nízkou postel v malé, tmavé místnosti. O osudu zatčených dozvídal jsem se denně. Zprávy mi přinášel František Veverka z Ludiny, který nyní bydlí v Mikulově, okres Břeclav. Byl to od něho odvážný čin neboť ustašské stráže přísně hlídkovaly.
Moji spolubojovníci byli odsouzeni na smrt a exekuce se měla provésti v neděli dopoledne. K soudu se dostavil vážený Chorvat Tomo Petrinec, aby změnil rozhodnutí v náš prospěch. Při tom se tak rozčílil, že upadl do bezvědomí a následek toho byla smrt. Ustašové změnili své rozhodnutí, že se exekuce provede v Zagrebu, kde odsouzené odsouzené svázané odvezli. Tam se střílelo bez soudů – v Maksimiru / zágrebský park / a u řeky Sávy.
Ve dnech pro mě tak nebezpečných obrátil jsem se o pomoc k lidem, kteří měli moc a se kterými jsem udržoval po léta přátelské styky. V prvé řadě to byl dr. Stanić, advokát v Kutině a ten pro záchrannou akci získal velikého župana Urojiče z Repušnice. V bytě dr. Staniće se odbývala krátká porada a Urojić přímo jel do Zágrebu na moji prosbu, aby nepřišel pozdě. K mému povzbuzení mi řekl: „Já sám jim otevru dveře vězení.“ Trvalo to šest dní, než byli odsouzení propuštěni. Setkal jsem se s velikým županem Urojićem na zagrebském nádraží. Děkoval jsem mu vřele. Řekl mi: „Ani nevíte, jak to šlo těžce.“
12 našich lidí bylo zachráněno a později, když se formovaly partyzánské jednotky, mnozí z nich byli mezi prvními.
Ve 27. čísle „Hlasu revoluce“ ze dne 6. 7. 1974 pod nadpisem Naše cesta k partyzánům popisuje účastník partyzánského odboje Josef Crk tyto události a uvádí všechna jména zachráněných. Tento článek byl též uveřejněn v plném znění v zahraničních novinách „Jednota“, vydávaných v Daruvaru v Jugoslavii.
/ vlastnoruční podpis Karel Fišer /
A tím zápis Karla Fišera o Jugoslávii končí. Zcela na konci Karel Fišer zmiňuje jméno Josef Crk. Jeho syn (taktéž Josef Crk, nar. v roce 1944) pak na otce a na tu dobu díky vyprávění v rodině vzpomíná, dochoval se i zvukový záznam, a potvrzuje vyprávění Karla Fišera. Rodina Josefa Crka se po skončení 2. světové války rozhodla Jugoslávii opustit, a přestěhovali se nakonec do města Mělník. Záznam je dostupný on-line na webu Pribehynasichsousedu.cz.
Pojďme nyní ale stručně popsat období 1941 – 1945, kdy měl být Karel Fišer opět pobývat v obci Bošovice, kde se opětovně ocitl právě díky útěku z Jugoslávie.
Karel Fišer a jeho pobyt v Protektorátu Čechy a Morava
V letech 1941 – 1945, za doby trvání 2. světové války, bydlel v Bošovicích a znal se s několika příslušníky odbojové organizace Obrana národa. Jeho profese zůstala nezměněna, byl stále učitelem.
V nějaké míře měl také Fišer pomáhat podporovat Dobroslava Lupuljeva, uprchlého válečného zajatce, který se za pomoci místních lidí v dané oblasti skrýval. Lupuljevovi pro usnadnění skrývání vystavili členové odbojové organizace Obrana národa falešnou legitimaci.
Karel Fišer dále Lupuljevovi pomáhal i s dalšími členy své rodiny a známými, zvlášť když bylo nutné Lupuljeva přemístit mimo oblast z toho důvodu, že Lupuljeva hledalo v roce 1942 po okolí gestapo. To se jim podařilo, Lupuljev se dostal úspěšně až na Slovensko, ale tam byl těsně po přechodu hranice slovenskými orgány zatčen, když jej měla hlídka pozdravit „Na stráž!“ a Lupuljev jim měl odpovědět: „Nazdar!“.
Lupuljev se po skončení 2. světové války vrátil do Bošovic, setkává se samozřejmě i s učitelem Fišerem. Samostatný článek o Dobroslavu Lupuljevovi popisuje více informací k osobě Lupuljeva, stejně jako výpovědi Karla Fišera proti Lupuljevovi v pozdější době, Fišer se totiž brzy opětovně s Lupuljevem setkává i na dalším místě, v obci Prátlsbrun.
Přestože měl v obci Bošovice Karel Fišer vlastnoručně postavený dům a zázemí, po skončení války měl vyslyšet výzvu a šel vyučovat do pohraničí, kde bylo málo učitelů a pro ně tehdy nelehké podmínky. Zároveň se tam postupně usadilo několik reemigrantů z Jugoslávie. A tak se dostal i Karel Fišer v roce 1945 právě do pohraniční obce Prátlsbrun, dnes Březí u Mikulova.
