Jestli obec Prátlsbrun před 2. světovou válkou měla být nijak výraznou a mimo region nepříliš známou pohraniční zemědělskou obcí, tak od roku 1945 se to mohlo změnit. Vyšetřování Státní bezpečnosti a dalších institucí, vyslání zvláštních inspektorů z Brna, dopisování mezi ministerstvem vnitra a ministerstvem národní obrany, zapojení Kanceláře prezidenta republiky v Praze, a dalších, to vše díky jménu Dobroslav Lupuljev.

Dobroslav Lupuljev a Prátlsbrun

Na jméno Dobroslav Lupuljev ve spojitostí s obcí Prátlsbrun jsem přišel náhodou. Toto jméno se objevilo na stránce archivu s vazbou na obec Prátlsbrun bez bližších podrobností. Do vyhledávacího formuláře archivu stačilo zadat klíčové slovo „Prátlsbrun“. Tím archivem byl Archiv bezpečnostních složek.

Kromě příjmení Lupuljev se také ve spisech výjimečně objevují varianty jako Ljupuljev, Lupulev, anebo Lutujev. Jedná se však ve skutečnosti o jednu a tutéž osobu.

Upozornění: Tento článek se týká Dobroslava Lupuljeva narozeného roku 1919 (v několika materiálech se vyskytuje i rok narození 1926, ale to je chybný údaj) v obci Veliki Gaj, okres Vršac, Jugoslávie. V jednom prameni je uváděno jméno Dušan Dobroslav Lupuljev, jde však o stejnou osobu. Tento článek se netýká jeho syna, pozdějšího generála ve výslužbě, Dušana Lupuljeva, o kterém jsem v počátku psaní článku nevěděl. V závěru dokončování článku jsem se s panem Dušanem Lupuljevem spojil. Ten mi potvrdil, že nositelů příjmení v rámci ČR není mnoho, a jedná se o jeho otce.

Potvrdil, že rodina byla pár let v obci Prátlsbrun, ale po pár letech, snad ještě na konci 40. let, se z obce měla rodina odstěhovat – nejdříve na krátkou dobu do obce Bošovice v roce 1948, pak do Velkých Losin, aby se pak rodina přestěhovala do severních Čech. O obci Prátlsbrun se doma prakticky nemluvilo, a pokud ano, nemělo to být, dle jeho vzpomínek, v pozitivním významu. Ale protože se skutečnosti zmíněné ve článku většinou staly před jeho narozením, a v rodině se o těchto věcech jinak nemluvilo, nemohl poskytnout více informací z té doby.

Pan Dobroslav Lupuljev měl zesnout dne 16. 6. 1988 v Novém Boru, jak to uvádí v knize II. světová válka přešla také přes Bošovice její autor Jaroslav Šimandl.

Pan Dušan Lupuljev vzpomíná na tatínka v dobrém, jako na někoho, kdo se vždy snažil vychovávat své děti a zabezpečit rodinu, a zároveň dodal, že materiály v tomto článku použité nemůže pro nedostatek informací nijak komentovat. Tímto bych chtěl panu Dušanu Lupuljevovi poděkovat za zavolání, a za krátký rozhovor.

O nějakou dobu později, ale díky jinému tématu, jsem se vydal na krátkou návštěvu obce Bošovice, kde jsem si díky setkání s p. Jaroslavem Šimandlem, dlouhodobě činným v oblasti mapování obecní historie, prohlédl materiály vztahující se jak k historii obce Bošovice, tak i se vztahem ke jménu Karel Fišer – který byl několik let učitelem v Prátlsbrunu, než byl zatčen StB a z pohraničí vykázán. O Karlu Fišerovi ale bude na webu Prátlsbrun.cz pojednávat samostatný článek.

V závěru setkání bylo i několikaminutové povídání nad materiály týkající se Dobroslava Lupuljeva, ty jsme měli až na jednu výjimku, v podobě místně vydané brožury a několika dokumentů, oba stejné. Mé další pátrání mě dovedlo až do Vojenského ústředního archivu, kde má Dobroslav Lupuljev dva spisy.

Že se bude jednat o svazky s takovým obsahem a množstvím dokumentů (stovky stránek), které by stačily na knižní vydání neveselého, tragického, ale zároveň místy až téměř dobrodružného obsahu týkající se desítek lidí na různých místech, jsem netušil. Postupem času jsem pak získával další a další zdroje informací.

Tento článek si neklade za cíl zprostředkovat všechny dostupné dokumenty, ale může případné zájemce o více informací v těchto případech (např. i z pohledu zkoumání odboje na Moravě) povzbudit k návštěvě archivů a zdrojů, ze kterých jsem čerpal.

Získal jsem navíc dojem, že dnes na internetu dostupné články, anebo i materiály vyšlé ve fyzické podobě, nemusejí vždy poskytovat celistvý pohled na daná témata, protože možná jejich autoři nemuseli mít, anebo o nich nevěděli, k dispozici zdroje, ke kterým se mi podařilo nyní dostat. Mám na mysli především právě dokumenty z Vojenského ústředního archivu, které snad měly být v souvislosti s mojí žádostí odtajněny.

Nakonec Archiv bezpečnostních složek v září 2023, po dokončení tohoto článku, dohledal na moji jinou žádost další materiály, zejména o poválečných osudech Dobroslava Lupuljeva. Tyto nově získané materiály ale budou součástí samostatného článku.

Stručné shrnutí – nové poválečné začátky v Prátlsbrunu

Stručné popsání tohoto příběhu není dle mého názoru jednoduché, ale pokusím se o to z několika stovek různých dochovaných stránek interpretovat takto:

Srb, Dobroslav Lupuljev, za 2. světové války uprchlý válečný zajatec, skrývající se v létě 1941 na Moravě a následně na Slovensku, kde byl střídavě vězněný, anebo prováděl jako vojenský zajatec zemědělské práce u sedláků, se po válce, po krátkém pobytu v obci Bošovice a okolí, v létě (snad v červenci) 1945 (na doporučení jistého Šumbery z Bošovic) objevuje v Prátlsbrunu (od roku 1950 oficiálně s novým názvem jako obec Březí u Mikulova). Jako údajný partyzán s důstojnickou hodností získává do národní správy obchod se smíšeným zbožím po Němce Marii Wymetal (objevuje se i varianta Vymetal). Setkává se v Prátlsbrunu také s učitelem Karlem Fišerem, který mu se svými příbuznými za 2. světové války pomáhal (Lupuljevovi) ukrývat se na Moravě, a následně utéci na Slovensko.

Lupuljev, bydlící již v Prátlsbrunu, žádá následně různé instituce o formální uznání svých partyzánských zásluh, a následně také později o uznání zásluh ve smyslu znění zákona 255/46 Sb. (aby mu zůstal obchod přednostně svěřený do nár. správy, později i z jiných důvodů), a jako svědka jeho údajné protiněmecké činnosti na Moravě uvádí i Karla Fišera.

Ale učitel Karel Fišer, spolu v obci Prátlsbrun se později usadivšími reemigranty z Jugoslávie, vypovídá v neprospěch Lupuljeva. Učitel Karel Fišer díky vlastním vzpomínkám a dalším obdrženým informacím zpochybňuje Lupuljevem udané skutečnosti týkající se jeho údajné odbojové činnosti na Moravě, navíc zmiňuje spolu s dalšími obyvateli obce Prátlsbrun i jiné informace.

Vztaženo k obci Prátlsbrun v poválečné době, Lupuljev si měl údajně přivlastňovat rozhodnutí jemu nepříslušejících, špatně hospodařit se svěřeným národním majetkem, a měl v dalších osídlencích vzbuzovat strach. Rozporována byla opakovaně i jeho vojenská hodnost, stejně jako již dříve zmiňovaná partyzánská činnost. Objevují se střety i politické, přestože objektivně vzato většinově v obci, ale i na okresu Mikulovském, vyhrála volby KSČ, a Lupuljev byl zpočátku jejím členem, což v některých materiálech zmiňoval s dovětkem, že především díky jemu měli mít komunisté v obci ve volbách velký úspěch.

V neprospěch Lupuljeva vypovídá více lidí, i mimo obec Prátlsbrun. Lupuljev se ale obrací na různé instituce, včetně ministerstva vnitra a na Kancelář prezidenta republiky, kde různá obvinění vůči své osobě odmítá. Následuje koloběh vyšetřování, zastavování vyšetřování, zahájení trestních řízení, jeho vypovězení z republiky, následně dochází k jeho návratu do republiky, dotazování na další skutečnosti, dokládání nových dokumentů, atd. Na konci 40. let měl být po několikaměsíčním věznění Lupuljev opětovně propuštěn na svobodu.

Dle získaných informací od jeho potomků se do obce Prátlsbrun / Březí u Mikulova po odstěhování už neměl za svého života nikdy vrátit. Následně se několikrát s rodinou přestěhoval, naposledy byla známa v 60. letech jeho adresa dle archivních zdrojů v obci Sobotka, okres Jičín. Ostatně sám ve své žádosti o přezkoumání tehdy uváděl, že je vedoucím v tamní restauraci.

Lupuljev několikrát žádal opětovně, prakticky s odstupem 20 let, v 60. letech o vydání „Osvědčení dle zákona 255 /46 Sb.“ o účastnících odboje, ale Vojenský historický archiv vždy vydal zamítavé stanovisko, zároveň je z dokumentů zřejmé, že archiv se snažil informace opětovně prověřovat i novým vyšetřováním, nejen přezkoumáváním spisů ze 40. let. Proti schválení žádosti se vyjadřovalo i ministerstvo vnitra.

Další žádost Lupuljev podal pravděpodobně i v 80. letech, protože ještě počátkem listopadu 1989 opět dochází k dalšímu prošetření jeho údajných činností a svědectví. Úřad opětovně dochází k závěru, že Lupuljev nesplňuje podmínky dané zákonem č 255/46 Sb. Vyjádřil jen možnost, že činnost Lupuljeva v závěru války (posledních několik týdnů) mohla teoreticky vykazovat známky partyzánství, ale nejednalo se o činnost soustavnou, a Lupuljev navíc nebyl tehdy občanem Československa, stejně jako bylo poukazováno na neurčitost a rozpory ve svědeckých výpovědích, které měly potvrdit nárok Lupuljeva na kladné vyřízení žádosti. V té době, kdy došlo k vydání tohoto stanoviska, již ale Dobroslav Lupuljev nežil. Jak jsem zmiňoval dříve, měl zemřít v červnu 1988 v Novém Boru.

Lupuljev si ve svých žádostech v 60. letech stěžoval, že se po válce v obci Prátlsbrun, ve 40. letech, stal obětí snahy očernit jej z řad financů a dalších orgánů na Mikulovsku. Jako příčinu zmiňoval osobní spory, dále zmiňoval, že někteří z nich měli být po roce 1948 a vítězství socialismu „jako zrádci socialismu“ odhaleni, a zmiňoval bez bližších podrobností údajné zneužívání funkcí, atp.

Při ověřování Lupuljevem udaných skutečností, zejména týkající se jeho odbojové činnosti, byly některé shledány jako nepravdivé, anebo záhadné. Například to měly být i skutečnosti ohledně jeho příchodu na Moravu. Podle zjištěných informací údajně neutekl z koncentračního táboru v Rakousku a neměl zabít „2 esesáky“ jak tvrdil, ale utekl jako vězeň při zemědělských pracích, kde měla být neozbrojená stráž. Dále v jiných dokumentech bylo zmiňováno, že byl rád středem pozornosti, při ukrývání se choval neopatrně, o činnosti v podzemních hnutích ve skutečnosti neměl mít zájem, ale rád o nich prý mluvil, měl se často nechávat pod nějakou smyšlenou historkou vydržovat, atp. Také měl svým vzhledem a svým osobním sebevědomým vystupováním uvádět lidi v omyl. Zmiňovány byly i jeho pokusy padělat úřední dokumenty za 2. světové války, zároveň ale bylo zmíněno, že sám při svém skrývání několikrát dokumenty zhotovené jinými na falešné jméno na svou ochranu při skrývání využíval – např. jako Dobroslav Novák, Jaroslav Stanko, atp.

Přezkoumání žádostí Lupuljeva ve znění zákona č. 255/46 Sb. v 60. letech

Na základě toho, že veškeré žádosti o uznání zásluh v odboji ve znění zákona č. 255/46 Sb. eviduje po neomezeně dlouhou dobu i Vojenský ústřední archiv, se tyto dokumenty dochovaly.

Ze spisů lze objektivně konstatovat jedinou skutečnost – Dobroslav Lupuljev nikdy nebyl držitelem „osvědčení“ dle zákona č. 255/46 Sb, ale na základě jeho žádostí proběhla i ve 2. polovině 60. let, 2 delší přezkumná řízení. Z materiálů jsem získal dojem, že byla snaha uvedené skutečnosti opětovně prověřovat, ale výsledek byl vždy stejný – Dobroslav Lupuljev nesplnil podmínky pro získání „osvědčení“ dle zákona 255/46 Sb.

Při přezkoumávání v 60. letech si archiv vyžádal, kromě jiných, také kontakt na tehdejšího vyšetřovatele OBZ z Brna, plukovníka Alexandra Kováče, který tehdy na jméno Lupuljev, ani s 20 letým časovým odstupem, nezapomněl. Kováč uvedl, že měl ze své funkce, kromě jiného, na starosti bezpečný průjezd maršála Tita Československem, stejně jako měl tehdy ověřit partyzánskou činnost Lupuljeva. Lupuljev se mu prý tehdy po křížovém výslechu přiznal, že si příběh s atentátníkem na Tita vymyslel, respektive značně upravil.

Nicméně díky tehdejší Lupuljevovi nepravdivé výpovědi o chystaném atentátu na maršála Tita bezpečnostní složky v Československu v Praze ve skutečnosti preventivně internovaly asi 2.000 Jugoslávců, u kterých si nebyli jistí politickým postojem.

Při výslechu se Lupuljev dále měl vyšetřovateli Kováčovi přiznat, že nebyl kapitánem jugoslávské armády, ale jen desátníkem, stejně jako proč padělal potvrzení při pobytu v nemocnici Sovětské armády, atd. Zároveň ale plukovník Kováč uvedl další informace, které ale osobně neprověřil, a jednoznačně zmínil, že pokud mají být tyto další dosud neprověřené informace brány v potaz, je bezpodmínečně nutné je nejdříve důkladně prověřit. A k novému prověřování informací, zejména na území Slovenska, s odstupem mnoha let, v nějaké formě opravdu došlo.

Dojem z dokumentů: v Čechách a na Moravě fakta, na Slovensku oblíbenost, horlivost a heroismus

Z dokumentů uložených ve Vojenském historickém archivu jsem si jako amatérský badatel odnesl subjektivní dojem, že zatímco vojenská instituce (Vojenský historický archiv) vždy a v jakékoliv době během přezkoumávání trvala na poskytnutí faktických informací se jmény, místy, atd. kde mělo dojít k partyzánské činnosti, na nejednom z kladně doporučujících potvrzení ze Slovenska byl Dobroslav Lupuljev hodnocen jako „horlivý národovec“, „zastánce Slavjanismu“, „v kolektivu oblíbený“, „byl oddaným zastáncem svobody slovanských národů a byl protifašistického založení“, ale konkrétnějších údajů vhodných k ověření bylo méně, případně byly zmíněné skutečnosti zcela, anebo alespoň částečně vyvráceny. Bylo i okrajově zmíněno, že si s některými lidmi na Slovensku měl údajně navzájem potvrzovat partyzánskou činnost, kterou nebylo možné ověřit, a bylo podezření, že se jedná o účelovou záležitost, případně si měl nějaká doporučení údajně sám nadiktovat, a následně v tehdy chaotické poválečné době, zneužít ve svůj prospěch.

Účel článku: konec války, stejně jako nové osídlení obce Prátlsbrun, nemuselo nejen tam přinášet klid

Účelem tohoto článku není prozkoumat a zhodnotit stovky stránek dokumentů, ani zjistit, jestli Dobroslav Lupuljev ve všech protokolech vypovídal pravdu, anebo se stal, částečně, zcela, anebo vůbec možnou obětí spolčení většího množství lidí a institucí, ale ukázat za pomoci vybraných archivních, nedávno ještě utajovaných, dokumentů, že skončení války nepřineslo do mnoha obcí, a ani lidských životů, hned tak očekávaný klid.

Někdy naopak. Všeobecně to opět byla naneštěstí vhodná doba i na „vyřizování si osobních účtů“, a demonstrování odvahy. Mohla to být doba, kde na základě nepotvrzených něčích domněnek, si někteří lidé „brali pomyslnou spravedlnost do svých rukou“ napříč národnostmi, a k obvinění a potrestání, v emotivních situacích, mohlo dojít, a docházelo, k bezpráví. Až po nějaké době, někdy i řadě let, se nejednou ukázalo, že dojmy se nemusely vždy setkávat s objektivní skutečností. A konfrontace s objektivní skutečností někdy i po desítkách let, přináší různé reakce zúčastněných lidí. Není výjimečné, že nejeden z nich pak odmítá odhalenou realitu přijmout. Ať už z důvodu, že by musel uznat vlastní chybu, anebo to, že byl, třeba i v dobré víře, kdysi aktivně zapojen do šíření informací, kterým sice věřil, ale ty se ukázaly po delší době jako nesprávné.

Možnost získání majetku po Němcích byla lákavá

Další skutečností je, že díky konfiskacím německého majetku mohl nastávat, a někde nastával, u nových obyvatel, boj o získání co nejlepšího domu, pozemku či živnosti do tzv. „národní správy“ s výhledem na pozdější získání do vlastního majetku. Nezávisle na tomto článku mi to v rámci anonymity potvrdilo v průběhu několika let i několik potomků novoosídlenců obce Prátlsbrun, od roku 1950 obec Březí. Doba to byla prý v obci divoká. Protože se mi ale nikdo z nich formálně nepředstavil jménem, ani nedal souhlas ke zveřejnění jejich příběhů a nemohu informace nijak ověřit, nebudou zde příběhy uvedeny. Pokud by se někdo z nich, třeba i na základě přečtení tohoto článku přihlásil, do článku příběhy a vzpomínky doplním.

To, že místní mezi sebou řešili otázku „kdo, co, a jak v obci zabral“ a nějaká míra rivality a nespokojenosti mohla existovat i o několik desítek let později, co se událost stala, potvrzuje třeba i článek o Ludvíku Fojtíkovi, kde anonymní pisatel v 80. letech žádá o prověření partyzánských činností Ludvíka Fojtíka a zmiňuje, jak měl údajně Ludvík Fojtík po skončení války přijít k domu, kde následně bydlel, stejně jako to, že se měl údajně negativně vyjadřovat k tehdejším představitelům místní pobočky Komunistické strany, citace z dopisu: „mezi takovou lůzu já nepůjdu.“ Pokud by tuto frázi Ludvík Fojtík měl opravdu pronést, tak paradoxem by bylo, že Ludvík Fojtík do KSČ později, v roce 1948, vstoupil, a po jeho skonu jen pár let po doručení anonymního dopisu v 80. letech, měl v obecní kronice věnovány 2 stránky, kde byly zmiňovány jeho celoživotní aktivity pro KSČ i mimo obec. Vyznívá tak, že otázka politické příslušnosti obyvatel obce nebyla bezvýznamnou skutečností, ale mohla být postupem času v obci, zejména po únoru 1948, věcí zásadní, ale přesto mohlo docházet k neshodám členů i uvnitř KSČ s odkazem na domnělé skutečnosti, i téměř 40 let staré.

Že neshody mohli mít i jiní obyvatelé Prátlsbrunu mezi sebou, dokládají právě i dochované dokumenty od Lupuljeva, kde sám zmiňoval, že především díky němu po válce v obci Prátlsbrun volby vyhrála ve výrazném poměru KSČ. Dále Lupuljev zmiňoval „zrádce socialismu“ a údajné zneužívání funkcí. Zároveň měl být údajně Lupuljev dle vlastních slov on sám označen za reakcionáře.

Proč se stěhovat na nové, často odlehlejší místo?

Možnost to byla lákavější pro nemajetné, anebo mladé rodiny, které tak měly vidinu osamostatnění se, že budou „hospodařit na svém“. A kvůli tomuto příslibu byly rodiny ochotny přestěhovat se, někdy i z jiných států, ostatně stát to například i reemigrací původních československých obyvatel podporoval.

Například někteří Jugoslávští reemigranti také zmiňovali, že jejich hlavní motivací pro přestěhování byla i nejistá poválečná situace v Jugoslávii.

Stát se jen obával, a snažil se svými omezenými prostředky tomu zabránit, aby lidé se do pohraničí vydávali jen za účelem obohacení se. Stát se snažil, aby lidé v pohraničí zůstali, a zaplnili tak vylidněná místa.

Sebevědomé vystupování v důstojnické uniformě, schopnosti obstarávat si a padělat různá potvrzení, mystifikování a zveličování průběhů událostí

Dále je popisováno, že Dobroslav Lupuljev měl mít i svým sebevědomým vystupováním jisté přesvědčovací schopnosti (byl zmiňován „dar výmluvnosti“) a uvádět lidi a instituce v omyl, dále měl být údajně výbušné povahy, dokonce měl údajně vyhrožovat některým lidem mstou a zastřelením, měl si všeobecně po skončení války osočovat /nárokovat/ různá práva a funkce na které neměl mít nárok, měl si vymýšlet (a následně doznat i nepravost) některých jeho osobou nahlášených skutečností, přičemž některé měly i celostátní dopad. Např. jím oznámený plánovaný atentát na maršála Tita během jeho návštěvy v Československu. Byl také zaprotokolován jeho údajný neúspěšný pokus o znásilnění příbuzné pana Langa v Přísnoticích. Langa měl údajně Lupuljev za povolení Rudé armády násilně vyslýchat ohledně podezření na někdejší spolupráci s gestapem.

Na straně druhé měl nechat po válce Dobroslav Lupuljev na svůj náklad ve Velkých Hostěrádkách zbudovat památeční desku s pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, spolu se jmény za války popravených odbojářů spolu s textem: „TĚM, KTEŘÍ Z BRATRSKÉ LÁSKY OBĚTOVALI SVŮJ ŽIVOT ZA SVOBODU NÁRODA, NA VĚČNOU PAMÁTKU VĚNUJE LUPULJEV“.

Zajímavé je, že výše uvedená, a dnes existující pamětní deska se zmiňovaným textem, není původní deskou. Ta původní měla být před několika desítkami let z nějakých důvodů odstraněna. A původní text měl být také delší o několik slov.

V obci Velké Hostěrádky se totiž Dobroslav Lupuljev, jako uprchlý válečný zajatec, za pomoci místních obyvatel a i odbojářů tehdy po jistou dobu skrýval, přičemž řada zapojených obyvatel byla odhalena a popravena, případně odeslána do koncentračních táborů a káznic.

Lupuljev byl shodou náhod za pomoci místních varován, a podařilo se mu za pomoci dalších místních obyvatel a jejich dalších známých v roce 1942 utéct na Slovensko. Na Slovensku byl zatčen, ale měl být dle svého tvrzení aktivní proti fašistům. Jenže to se dle dochovaných výpovědí v archivech dosud nepodařilo prokázat. Po válce se ihned vrátil na Moravu.

Vyšetřování, trestní oznámení, atp.

Několikrát byl Dobroslav Lupuljev vyšetřován, měl být dokonce vyhoštěn do Jugoslávie, ale následně se vrátit s potvrzením o státní spolehlivosti, stejně jako mu měla být ponechána národní správa jemu již dříve svěřenému podniku.

Při vyšetřování Státní bezpečnosti popíral výpovědi svědků a tvrdil, že jde o politicky motivovanou snahu místní (v obci Prátlsbrun) organizace Komunistické strany a snahy několika lidí jej zničit.

Nejdřív u komunistů, pak lidovec, v 60. letech doufal v opětovné přijetí do KSČ a zmiňoval práci ve prospěch strany na pracovišti

Ještě než přešel do strany lidové a sám byl v Komunistické straně (ze které sám prý odešel, jinde bylo zase uváděno jeho nedobrovolné vyloučení, což v následné žádosti i sám přiznal), tak sám Lupuljev zmiňoval, že především jeho zásluhou (Lupuljeva) dostali komunisté v obci Prátlsbrun v prvních poválečných volbách 70 % (jinde uváděno 80 %) volebních hlasů. Do protokolu také zmínil, že na některé svědky, a i na jeho manželku, měl být ze strany vyšetřovatelů vyvíjen nátlak, a uváděny nepravdivé skutečnosti, jako např. jeho údajnou spolupráci s gestapem, atp. Jeho životopis z válečných let, napsaný během 60. let, který napsal celkem na 41 stran, nese známky i viditelného politického zabarvení s narážkami na kapitalismus, včetně snahy až o heroizování slovanských národů, jako i vlastních skutků.

Množství dokumentů také zachycuje atmosféru poválečného osidlování obce Prátlsbrun v roce 1945, kdy se po skončení války Dobroslav Lupuljev v srbské důstojnické uniformě v hodnosti kapitána (také prý majora) vrací ze Slovenska nejdříve do Bošovic, kde se v roce 1942 nějakou dobu jako uprchlý vězeň za pomoci lidí, včetně Karla Fišera, známých a jeho rodiny, skrýval, anebo utíkal.

Po skončení války, v Bošovicích, mělo být Lupuljevovi doporučeno, ať si požádá v obci Prátlsbrun o obchod se smíšeným zbožím. A to se stalo. S potvrzením o partyzánské činnosti a boji proti fašistům úspěšně získal do národní správy obchod se smíšeným zbožím po Němce Marii Vymetal (v rejstříku živnostníků ze 30. let se objevuje Marie Wymetal), nejdříve si však v Brně vyřídil československé státní občanství a následně v obci Prátlsbrun požádal o domovské právo. Oženil se s Jarmilou Jadrnou, dcerou rolníka z Bošovic, bydleli pak spolu v Prátlsbrunu čp. 109.